V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 65 - Podivně šťastní

„Kde jsou ti dva?" zabručel nespokojeně Draco s pohledem upřeným na Hlavní schodiště.

„Každou chvíli tu budou," odvětila mírně Selena. „Co víš, třeba po cestě zase museli nahrazovat prefekty."

„Toho si sice cením, ale nestihneme kvůli nim snídani! A já mám hlad! A proč se na mě takhle usmíváš?"

„Protože jsem si vzpomněla, jak strašně mi tohle tvoje panovačné, ustěžované já na podzim chybělo."

Draco se zeširoka usmál. Na své psíkovité období nebyl zrovna pyšný, a o to raději byl, když se tehdy vše zase začalo vracet do normálu.

Vzápětí jeho úsměv povadl. Alespoň něco bylo v normálu, když se svět kolem nich pomalu hroutil. Selena změnu jeho nálady vycítila a s tichým povzdechem ho pevně objala.

„Oni to tak nemysleli," zašeptala.

Draco si pouze povzdechl a schoval obličej do tmavých vlasů. Tušil, že ne všichni přijmou jejich nápad s klidem, ale takovou smršť nečekal ani v nejmenším. Bylo jen pár lidí, kteří předchozího večera zůstali tiše, mezi nimi hluboce šokovaná ředitelka školy i zmijozelský kolejní ředitel, který vypadal, že měsíc nespal.

„Hele, oni fakt počkali!"

„To je dost, že jdete," zabručel Draco a loupl po Zabinim pohledem.

„Promiň," trhl Nott rameny, „zdržel nás Protiva. Tušíte, jak to vypadá vevnitř?"

„Vůbec," zakroutila Selena hlavou. „Ještě jsme tam nebyli, čekali jsme na vás."

„No, tak asi jdem, ne? Aby na nás něco..."

„Pane Malfoyi!"

Draco zakoulel očima. Jen díky dloubnutí, které mu uštědřila Selena, se na maličkého profesora neobořil. Jedovatý tón si však neodpustil: „Pokud máte nějaké další námitky, které včera nebyly řečeny..."

„Kvůli tomu vás nehledám," zakroutil udýchaný mužíček hlavou. „Na druhou stranu, teď je asi vhodná doba se vyjádřit."

Primus střelil nasupeným pohledem po své drahé polovičce, která ho znovu dloubla. Copak mu tam chce vyrobit modřinu? Selena však jenom výhrůžně přimhouřila oči. Nepotřeboval Eviteru k tomu, aby věděl, co to znamená. Další jedovatou poznámku tedy spolkl.

„Na vašem místě bych se zachoval stejně," pronesl smířlivě Kratiknot. „Také bych se všemi silami snažil pomoci. Jistá má část obdivuje, jak pohotově jste Minervin zákaz obešli. Ale ta druhá část, ten profesor, který se svou prací zavázal chránit studenty této školy... Pro všechny z nás je to složitá situace. My víme, že vás potřebujeme, aby byly síly aspoň vyrovnané, jenomže spoléhat se na studenty je zároveň proti všem našim přesvědčením. Máme pocit že selháváme v tom, co je naší povinností. Většina z nás už se s tím smířila, ale Minerva... Minerva je lvice každým coulem, spravedlivá až do morku kostí. A spoléhat se ve válce na děti spravedlivé není. Dejte jí čas, pane Malfoyi. Nakonec ustoupí. Nic jiného jí nezbyde," povzdechl si. „Proto jsem vás ale nehledal, i když jsem rád za příležitost uvést věci na pravou míru."

„Proč jste mě tedy hledal?" zeptal se Draco, mírně vykolejen tím, co mu profesor řekl.

Kratiknot se široce usmál: „Napadlo mě, že byste mohl chtít pozdravit svého synovce."

„Synovce?" vykulil oči. „To jako...?"

Vtom mu došlo, co to znamená. Na ostatní vůbec nebral ohled, otočil se na patě a vystřelil k ošetřovně. Po pár krocích se změnil v černý oblak a, přestože se po cestě málem přizabil, znovu se zhmotnil až u dveří nemocničního křídla. Ty otevřel tak opatrně, jak to jenom šlo. Bál se udělat jakýkoli hlasitější zvuk, neměl nejmenší ponětí, co se na ošetřovně děje.