V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 81 - Lektvary a noční můry

Bylo pochmurné odpoledne. Nebe bylo úplně šedé, ztratilo veškeré náznaky modři. Kolem něj byl dav lidí, neznámých, neurčitých tváří, které truchlily spolu s ním. Věděl, že musí jít vpřed. Nechtěl, ani v nejmenším nechtěl, ale přesto vykročil doprostřed volného prostranství. Někde brečela Sellie.

Nohy ho proti jeho vůli zavedly až k černé rakvi s odklopeným víkem. Udělalo se mu zle. Věděl, co v ní najde. Nechtěl to vidět, a přesto se nad ni naklonil. Severusův obličej byl voskově bílý. Na krku měl ohavnou, otevřenou ránu, z níž už dávno vytekla všechna krev. Na hrudi mu spočívala hůlka, kterou jakoby držel v dlani. Byl si jist, že bude ledová, ale přesto se k ní natáhl. Naposledy.

Víko se zaklaplo a rakev zmizela pod zemí. Zbyl po ní jen náhrobek se jménem a datem. Rozpršelo se.

Nikolaj prudce vyletěl do sedu. Přerývavě oddechoval, srdce se mu snažilo probít z hrudi. Třásl se zimou, přestože v ložnici nebylo chladno. Vyděšeně se rozhlédl kolem. Pořád cítil ledové dešťové kapky, jak mu dopadají za krk.

Dlouze vydechl a frustrovaně si promnul obličej. Byl to sen. Jenom sen, nic víc.

Jenomže pak očima zabloudil doprava, k části postele, kde měl ležet Severus. Velmi brzo se mohlo stát, že už to nebude jenom noční můra, která ho noc co noc budí z neklidného spánku.

Vylezl z postele a popadl župan. Měl pocit, že v tom odporně prázdném bytě už nevydrží ani vteřinu. Po cestě ke krbu ještě vyhrabal papuče, nepotřeboval, aby mu úzkostlivá Irene opět vynadala. I když bylo milé, jak rychle ho Selenina rodina přijala i přes jejich ne zrovna šťastné seznámení.

Ošetřovna byla tu noc klidná. Vroucně doufal, že je to dobré znamení. Tiše prošel tmavou místností až k Severusovu lůžku a usadil se na židli, kterou se už nikdo neobtěžoval odnášet.

„Ahoj, Severusi," zašeptal a jemně sevřel jeho ruku. Byla skoro stejně ledová jako ta ze snu.

Najednou nevěděl, jak pokračovat. Chodil za svým milovaným netopýrem denně, povědět mu, co je nového, co se děje, jaké kolují drby. Tušil, že je to hloupost, ale někde v hloubi duše doufal, že ho Severus třeba slyší. Že ho zvuk jeho či Selenina hlasu přiměje nechodit za světlem, ale vrátit se za nimi. Jenomže s každým dnem to bylo těžší a těžší. Najednou nedokázal povídat o tom, že si Rosmerta ve sklepení zřídila přechodná Tři košťata. Že se Irene stala nenahraditelnou pomocí bradavické ošetřovny. Že pořád ještě věří.

S povzdechem svěsil hlavu. Najednou nedokázal mluvit o budoucnosti, na kterou Severuse lákal zpět. Básnit o domku, který by si spolu koupili a upravili ho k obrazu svému, o všech lektvarech, které ještě museli objevit a vyzkoušet, o klidu, kterého by se jim konečně dostalo. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.

Tiše, nehnutě seděl až do chvíle, kdy zaslechl tlumené kroky. Věděl, že je to Poppy, ještě dřív, než ji uviděl.

„Už zase?" zašeptala.

Přikývl.

Lékouzelnice si tiše povzdechla. „Už by sis neměl nic brát. Pomalu se dostáváš k množství, které může být nebezpečné."

„Já vím. Nic jsem si nevzal."

„Dobře." Tiše přistoupila a konejšivě mu položila ruku na rameno: „Šíření jedu se zpomalilo. Soudě dle rychlosti a počtu dávek by mělo trvat nanejvýš dva dny, než se zastaví úplně."

„Jenomže se to pořád může zvrtnout, a to mě děsí... k smrti. Nedokážu si představit... Nechci na to ani myslet."

„U Svatého Munga jsem viděla Arthurovy záznamy – s jeho svolením, pochopitelně. Když vezmeme v potaz, že Arthurovi se dostalo pomoci v podstatě ihned, zatímco Severus byl několik dní pouze na Krvetvorném a Životním lektvaru, působí protijed až překvapivě rychle. Nemáš tušení, čím by to mohlo být?"