Díl 12 - Kocovina s prozřením

233 22 32
                                    

Jakmile se za čtveřicí zavřely dveře, dopřál si Draco hluboký povzdech, aby se trochu sebral. Nemohl přestat přemýšlet nad tím, kdy, nebo jestli vůbec, matku znova uvidí, ale to mermomocí odsunul stranou. V tu chvíli měl jiné věci, na které se musel soustředit.

Vykročil k Seleninu lůžku a dal si záležet, aby jeho kroky zaslechla. Neodvážil se přisednout si k ní, raději zvolil postel po její levé ruce – tu, ke které byla otočená čelem. Přestože si udržoval odstup, jednoduše nemohl nepostřehnout náznak strachu v modrozelených očích.

Samozřejmě, že by byl tisíckrát raději, kdyby se nic z toho, co jim pověděla, nestalo. Proč to musí vždycky odnést Selena? Proč to nemůže vzít na sebe on sám? Ale zvládli toho už tolik...

Své milované princezně věnoval láskyplný, povzbudivý úsměv. Zvládnou i tohle.

...

„To nemyslíš vážně, že ne?" zašeptal přiškrceně Draco a vytřeštěně zíral na svou přítelkyni.

„Přijde ti?" fňukla Selena, jež se vsedě na posteli snažila schoulit do co nejmenšího klubíčka, a třesoucí se rukou si setřela slzy z tváře.

„Ne," vydechl prefekt. „Tohle... Tohle se nestalo."

„Proč bych si něco takového vymýšlela?"

Prefekt se nezmohl na odpověď, jen drobně zakroutil hlavou. Odmítal si připustit, že ty modřiny, o kterých mluvila jeho matka, měla Selena... od tohohle.

„Draco," špitla prosebně Zmijozelka.

Zůstal na ni zděšeně zírat.

„Draco, prosím, řekni něco," zakňourala. Pro potlačovaný pláč jí málem nešlo rozumět.

Znovu zakroutil hlavou. Tohle... tohle bylo prostě moc.

Aniž by pořádně věděl, co dělá, vstal z postele.

„Dráčku?" špitla vyplašeně Selena.

Zmijozel se nadechl, aby něco řekl... ale nedostávalo se mu slov. Zaklapl pusu a dal se na útěk ke dveřím. Ignoroval zoufalý pláč i úpěnlivé prosby své přítelkyně a spěšně opustil nemocniční křídlo.

Ze schodů už sbíhal. Nutně se potřeboval dostat ke krbu, musel pryč. Nedokázal myslet na nic jiného. Měl pocit, že se buď udusí nebo sesype. Nedokázal to unést.

Vůbec nevnímal svět kolem sebe, takže úlekem vykřikl, když ho z ničeho nic někdo popadl za paži.

„Hej, co je?" zeptal se Blaise s obavami vepsanými ve tváři. Bělovlasý prefekt zůstal na čokoládového vlkodlaka vyjeveně hledět. Zabini se podezřívavě zamračil: „Malfoyi?"

„Co tady, sakra, děláš?" dostal ze sebe blonďák relativně kloudnou větu.

Teprve teď pustil čokoládový had jeho ruku a dal se do vysvětlování: „Madam Pomfreyová nám sice řekla, co se stalo a jak Maddie je, ale chtěl jsem počkat a ujistit se sám. Doufal jsem, že mě k ní pustí."

„Sel teď spí," zalhal Draco, jemuž Zabiniho přítomnost vnukla spásný nápad. „Každopádně, mám prosbu."

„Ano?" nadhodil Blaise a změřil si blonďáka nedůvěřivým pohledem.

„Pojď se se mnou ožrat a na nic se mě neptej."

„Co?" vykulil Blaise oči. „No, já... Ale..."

„Jdeš nebo ne?" probodl ho Draco pohledem.

„Fajn," povzdechl si Blaise. „Pokud Maddie spí, madam Pomfreyová by mě k ní stejně nepustila. Fakt nemůžu mít ani jeden dotaz?"

V lásce a válce III - SmrtonošKde žijí příběhy. Začni objevovat