V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 76 - Vím, že žádám mnoho II.

Dracově poznámce věnovala pozornost jen okrajově. K telefonu se vrhla tak prudce, že zapackovala o koberec a málem se rozplácla na zem, ale sluchátko přece jenom uzmula v rekordním čase.

„Ano?" vyhrkla.

„Seleno? To jsi ty?" ozval se z druhé strany dědečkův hlas.

„Ano! Tak co?"

„Nancy je nalomená, ale úplně přesvědčená ještě není. A Timothy o tom nechce ani slyšet. Mají tam teď takové menší neshody, takže vám bude možná trvat o trochu déle je přesvědčit. Nebo přesvědčit alespoň Nancy. Opravdu vám bude stačit ta vzpomínka, kterou jsem ti ukázal?"

„Naprosto, přemístím nás podle ní úplně bez problémů."

„Dobře. My už jsme připravení, takže... Takže se potkáme v Bradavicích?"

„Potkáme se v Bradvicích," úlevně se pousmála, přestože ji dědeček nemohl vidět.

„Dávejte na sebe pozor. Zatím ahoj, Sellie."

„Ahoj, dědo."

Poté, co položila sluchátko, si dopřála vteřinku na hluboký nádech. Adrenalin začínal znovu pracovat, zdálo se, že u Carterových to bude mnohem větší výzva. A musela chtě nechtě uznat, že Theo měl dobrou poznámku. Dost možná se jim krátil čas.

Po schodech prosvištěla do patra. Zarazila se ve dveřích do ložnice a vychrlila na tetu a strýce, že volal dědeček a přesunují se ke Carterovým. Než stihli zpracovat, co se to stalo, už byla znovu dole. Spěšně objala Thea, pohrozila mu, ať nic dalšího nepřivolává, popadla Draca za ruku a vtáhla je do meziprostoru.

Tentokrát se objevili na zahradě velikánského domu. Přes vysoký plot na ně nemohlo být vidět, takže se se zastíracími kouzly vůbec neobtěžovali. Vyrazili ke dveřím, ale jakmile se přiblížili, obezřetně se zastavili. Vevnitř zjevně probíhala vášnivá hádka. Selena s Dracem si vyměnili nejisté pohledy, ani jednomu z nich se dovnitř v těchto podmínkách zrovna nechtělo. Ale nemohli je nechat napospas Smrtijedům. Selena se tedy odhodlala zazvonit.

Docílila však jen toho, že se teta se strýcem začali hádat ještě hlasitěji. Nervózně přešlápla a skrz vzorované sklo dveří zkusila nahlédnout dovnitř. Pochopitelně neviděla nic než barvy a tvary nábytku.

Zrovna se rozhodovala, zda zazvonit znovu, nebo rovnou použít Alohomora, když se objevila vysoká štíhlá postava.

„Ahoj, Cynthio," vydechla s úlevou, sotva se dveře otevřely.

„Ahoj," špitla a ustoupila na stranu. „Pojďte dál."

„Dík. Uhm... Co se tady děje?"

„To nic, to je normální," zašeptala Cynthia tak tiše, že ji přes hádku málem neslyšela. „Jste v pořádku? Nevypadáte zrovna dobře. Můžu vám nějak pomoct?"

„Ne, ale díky," zakroutila hlavou. „Nic nám není. Draco je jenom... neupravený, a mně se nestalo nic horšího než odřená kolena a tohle," ukázala jí dlaně.

Cynthia se nepatrně pousmála: „Jsem ráda, že vám nic není. A..." nervózně se ošila, „mohla bych vás rovnou o něco požádat, když jsme tu tak sami?"

„Jistě, povídej."

„I kdyby máma s tátou a Tonym chtěli zůstat... vezmete mě s sebou?"

„Cože?" hlesla. Z Draca, který tiše postával za jejími zády, cítila úplně stejné překvapení.

„Nesnáším to tady. Máma s tátou se pořád hádají, kvůli každé hlouposti. Anthony je pro tátu navíc svatý a dokonalý, protože je jeho, zato já se vždycky málo snažím a měla bych být lepší. Nemám žádné kamarády, ve škole to není úplně dobré a v oddílu ještě horší, snaží se mě odtamtud vyštvat, a daří se jim to. Chci pryč, a i když je odporné využívat válku jako možnost utéct... Vezměte mě s sebou, prosím."