V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 28 - Hovory se Smrtí

„Severusi! Paní profesorko!"

Lektvarista prudce vyletěl na nohy. Hůlku měl v ruce, ani nevěděl jak, a hnal se ke dveřím svého pokoje. Selena ječela na celé kolo, hlavou se mu zběsilou rychlostí míhaly ty nejčernější možné scénáře.

Na nevelké chodbě se téměř srazil s Minervou. Blaise spěchal ze schodů tak rychle, že jim málem spadl za krk, a vzápětí se na schodišti vedoucím do přízemí objevil i vyděšený Draco. Selena stála uprostřed chodby, chlupatý červený polštář v podpaždí, a s hrůzou se rozhlížela kolem.

„Co se stalo?" vydechli téměř jednohlasně.

„Grace a Albert!" vyhrkla plačtivě. „Přece pracovali na ministerstvu!"

Severus v duchu zaklel. Tak na tohle zapomněl...

„Slečna Palmerová i pan Cox jsou v bezpečí," ozvala se mírně Minerva. „Utekli spolu s Harrisonovými, a u nich se nyní ukrývají."

„A Cooper je s pár dalšími mudlorozenými pod Fideliem v Dorchesteru," dodal Blaise.

Selena nevěřícně vyvalila oči: „A to jste mi to nemohli říct?!"

„Na naši obranu, neptala ses," konstatoval vlkodlak.

Zmijozelka pouze otevřela pusu, zase ji zaklapla, trucovitě vystrčila ret, odpochodovala do pokoje a práskla za sebou dveřmi.

Severus frustrovaně zachrčel a promnul si kořen nosu. Tohle byla názorná ukázka, proč by neměl zapomínat. Teď si to u svého malého dráčátka rozházel ještě víc. Ale na druhou stranu... Stále se po něm sháněla, když bylo zle.

...

Draco, sedící za stolkem v podkrovním pokoji, upřeně civěl na šachovnici a mermomocí se snažil vymyslet nějaký smysluplný tah. Nešlo mu to ani za nic, ale Zabini hrál hůř než obvykle, takže bylo pravděpodobné, že přece jen vyhraje.

Pomocí šachů se rozhodli zaměstnat, aby alespoň na chvíli zapomněli na nebezpečí, které v tu chvíli hrozilo Severusovi a většině členů Řádu. Smrtijedi totiž ve velkém zaútočili na Bristol. Mimo nutnosti jejich útok odrazit bylo také třeba zlikvidovat škody, vymazat paměť, upravit vzpomínky... Neměli iluze, že by se boje tentokrát obešly bez zranění a ztrát na životech, ať už kouzelníků či mudlů. Oba v duchu vysílali úpěnlivé prosby k Merlinovi, Salazarovi a jakékoli entitě, která jim mohla pomoci, aby se všichni vrátili alespoň živí.

Jako na trní byli i z jiného důvodu. Už to byla hodná chvíle, co se v podkrovním pokoji objevila Selena s prosíkem, jestli by nemohla zůstat s nimi. Oba pochopitelně nadšeně souhlasili a mohli se přetrhnout, aby jí zajistili co největší pohodlí. Přestože se všemi silami snažili, s napjatou atmosférou, která mezi nimi vládla, se jim nic udělat nepovedlo. Selena však nakonec usnula neklidným spánkem zachumlaná pod Blaiseovou přikrývkou, takže chlapci si nepatrně oddechli, zakouzlili diskrétní bariéru a vytáhli šachy. Přesto ani jeden z nich nemluvil víc, než bylo nutné k pohybu figurek, zvláštní pocit, že je Zmijozelka přece jen uslyší, stále přetrvával. Nakonec se přece jen odhodlal Blaise: „Kdy myslíš, že to skončí?"

„Bristol?" pozvedl Draco jedno obočí. „Nevím. Severus odbíhal od večeře, v jedenáct volali McGonagallovou a teď je skoro jedna. Nevsázel bych na to, že se stihnou vrátit k snídani."

„Snídani můžu připravit já, ale kdyby se nevraceli ani k obědu, musíš vařit ty nebo Selena, je ti to jasné?"

„A jak bys chtěl vařit oběd, když budeš kdesi v háji zkoušet vyhodit do povětří půlku města?"