V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 78 - Štěstí v neštěstí

Selena se spolu s Hastingsovými pomalu vracela k hradu. V duchu prosila Salazara, aby jí dal pevnou vůli, protože to kňourání a skuhrání, které vyluzovala dvojčata, jí neuvěřitelně lezlo na nervy, a to začaly sotva před pár minutami. Copak mohla za to, že Hope při bojích utekla do lesa?

Jako kdyby nestačila dvojčata, v průběhu dopoledne postupně odezníval Anthonyho prvotní šok, takže pomalu, ale jistě, začínal být stejně nesnesitelný fracek jako kdykoli jindy. Alespoň, že strýček Tim se prozatím držel zkrátka. Toho už by ve svém aktuálním rozpoložení jednoduše nezvládla.

Už za sebou měli prohlídku venkovních pozemků školy. Opravené famfrpálové hřiště, znovu postavenou Hagridovu hájenku, učebnu Péče o kouzelné tvory, Černé jezero. Celá rodina se tvářila naprosto uchváceně, když jim o místech povídala to, co věděl každý. Kdy jí vůbec přestalo připadat kouzelné, že mají v jezeře přerostlou oliheň?

Nad hlavou jim proletěla dvojice bystrozorů na košťatech vracející se z hlídky. Zatímco Katrin začala nadšeně pištět, Selena je mlčky provázela pohledem až k hradu. I poté, co přistáli na nádvoří a ztratili se z dohledu, zůstala na bradavičkou školu nehnutě zírat. Hrad považovala za svůj domov, ale v tu chvíli se rozhodně jako doma necítila. Doma by mělo být tam, kde je bezpečno. Ne tam, kde umírají přátelé.

„Jen plakej, Sellie," zašeptal dědeček a jemně ji pohladil po tváři. „Uleví se ti."

Selena na něj stočila překvapený pohled. Vůbec si nevšimla, že se jí oči zalily slzami. Už zase.

„Díky," špitla, převzala si od něj nabízený kapesník a rychle si oči osušila.

„Jednou bude líp," pronesl. Znělo to, jako kdyby jí sliboval, že to zařídí. „Vím, že se to teď zdá nemožné, ale věř mi. Bude." Gestem vyzval zbytek rodiny, aby pokračovali k hradu. Znovu promluvil až, když byli z doslechu: „Dokážu si představit, jak se teď cítíš. Po něčem takovém je nepředstavitelné pokračovat v životě dál. A když tě k tomu okolnosti přinutí, připadá ti, že to není fér, že takhle by to být nemělo. Že bys měla truchlit, a ne si sobecky žít. Je to tak?"

Selena si znovu přitiskla kapesník k očím a drobně přikývla.

Dědeček se povzbudivě pousmál a jemně sevřel její ruku: „Vím, že je těžké se s tím vším vyrovnat. Chce to čas. Truchlit tak dlouho, jak budeš potřebovat, ale zároveň si uvědomit, že to není navěky. Žal se otupí, to je přirozené. Ale neznamená to, že ti ten člověk chybí míň. Neznamená to, že už pro tebe není důležitý."

„Něco podobného říkal Severus, když před Vánoci Parkinsonová zabila Rosie," zašeptala roztřeseně. „Tys... Tys někoho ztratil? Ve válce? Strýček Johny říkal, žes byl v Normandii."

David Hastings si povzdechl a zadíval se kamsi do neznáma. „Přítele z dětství. Byli jsme stejně staří, jediní kluci v ulici. Nerozluční kamarádi. Společně jsme narukovali a společně jsme zúčastnili Overlordu. Vylodili jsme se na Swordu v sektoru Roger, seskakoval do vody těsně přede mnou... Na břeh se nedostal."

Selena tiše vzlykla. Normálně by sama sobě v duchu nadávala, že brečí kvůli každé hlouposti, ale mrtví kamarádi nebyli hloupost. Ani zdaleka. Místo toho se dědečkovi vrhla kolem krku tak prudce, že překvapeně heknul. Nutně potřebovala obejmout.

„Bude líp, Sellie," zašeptal konejšivě. „Kdyby sis potřebovala promluvit, moc rád tě vyslechnu. I chlapce."

„Děkuju," zašeptala a nepatrně ustoupila. Kapesníkem, který stále žmoulala v rukou, si znovu otřela oči. „Víš, přijde mi hloupé vás jen tak provázet po hradě, když se sotva před dvěma dny stalo tolik strašného, a zároveň je mi strašně hloupé se vám nevěnovat, když už jsem vás sem zatáhla."