𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝚇.

O jedenáct dní později jsem seděl na posteli a nervózně si kousal nehty. Na sobě jsem po dlouhé době měl normální oblečení a Atsuhi naproti mně se zrovna oblékal do jednoho ze svých černých obleků. 

"Proč se tváříš, jako by ti umřelo štěně?" zeptal se, když se na mě konečně podíval. Zamračil jsem se na něj a on zvedl obočí. 

"Proč že jsme s tou rádoby rodinnou návštěvou souhlasili?" zeptal jsem se snad posté za poslední dva dny. Atsuhi už na to vždy jen protočil oči, stejně jako teď. 

"Protože je to tvůj otec..."

"A můj poloviční bratr a nevlastní matka," skočil jsem mu do toho, ale jeho to ani na vteřinu nevyvedlo z míry.

"...a protože o tebe měl strach, pomáhal tě hledat a dokonce pro tebe i jel, když jsi kontaktoval Tiaru," připomněl mi a já si povzdechl. "Což - jen tak mimochodem - pořád považuju za zradu. Proč jsi nezavolal mně?" zeptal se a já zvedl obočí. 

"Protože jsi mi nedal číslo pitomče," zabručel jsem nakonec a on naklonil hlavu na stranu. 

"Ne?" zeptal se a já zavrtěl hlavou. "Promiň. Ale po téhle zkušenosti ti ho pravděpodobně nechám vytetovat," zamumlal a já se uchechtl. 

"Aby mi pak ještě museli kus kůže rovnou vyříznout? Ne, díky moc," zamručel jsem a Atsuhi ztuhnul. Před pár dny mi řekl, že nechápe, jak si můžu z toho, co se stalo dělat legraci. Vlastně jsem to taky nechápal, ale bral jsem to jako nějaký obranný mechanismus mého mozku, jak se s nenáviděnými vzpomínkami lépe vyrovnat. "Já tam vážně nechci," zaúpěl jsem a pozadu spadl zpátky na postel. Atsuhi se brzo objevil v mém zorném poli a vrtěl přitom hlavou. 

"No tak. Jsou to dvě hodiny. Víc ne, slibuju," přemlouval mě a já si přitiskl dlaně na oči. 

"Dobře. Ale jakmile uplynou dvě hodiny, zvedám se a odcházím. A ty jdeš se mnou," diktoval jsem si podmínky a Atsuhi se uchechtl. 

"Neboj, kdyby to vypadalo, že přetáhneme limit, rozbiju tvému polovičnímu bratrovi figurku dinosaura a oni nás vyhodí sami," pronesl nakonec smrtelně vážně a tentokrát jsem se uchechtl já. 

"Ale ne nějakou vzácnou. Možná bychom jí pak museli shánět," přispěl jsem k únikovému plánu a můj snoubenec se zamyslel.

"Jistě. Nejdřív se nenápadně poptám, odkud ta figurka pochází a podle odpovědi na ní buď "omylem" šlápnu, nebo vyberu jiný cíl. Třeba vázu," souhlasil nakonec a já se zakřenil. 

"Fajn. Nebylo by to ale celé jednodušší, kdybychom tam nejeli?" nevrhnul jsem opatrně a on ještě jednou protočil očima. 

"Ne a teď se zvedej. Nebo tě do toho auta odnesu sám," poručil a já se s bručením a mrmláním posadil. 

"Pamatuj si, že jestli to bude nejtrapnější setkání tvého života, můžeš si za to sám," připomněl jsem. 

"Ne, myslím, že setkání s budoucí tchýní, kterou jsem de facto vyhodil z domu se nic nevyrovná," zavrtěl hlavou a já pochybovačně zabručel.

"Zkus si to pamatovat. Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží," prohodil jsem ještě jeho směrem, než jsem se vydal ke dveřím.

_____________________________________

Stáli jsme před obřím domem a já se skoro klepal nervozitou.

„Musíš zazvonit Yasuo. Dost pochybuju, že někdo v tom domě umí číst myšlenky,“ snažil se mi poradit Atsuhi a já po něm hodil zamračený pohled. Ať si ty svoje chytrý rady strčí za klobouk.