𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝙸.

Další tři dny jsem Atsuhiho neviděl a abych byl upřímný, nijak moc mi to starosti nedělalo. Prostě jsem dál se Zikou pořádal nájezdy na kuchyň a podařilo se mi spřátelit se s pár pomocnicemi, které mi poté začali nechávat nejlepší kousky koláče. No jo, přátelství s nimi mi přinášelo značné výhody.

Když jsem čtvrtý den po našem setkání v knihovně seděl v kuchyni na barové stoličce, poslouchal Amelino vyprávění o jakési příhodě a spokojeně jsem žvýkal jablečný koláč, Atsuhi se vřítil do kuchyně.

Vypadal jako by nespal dva dny, pod očima měl tmavé kruhy a vlasy mu neuhlazeně trčely do všech stran. Ameli se ode mě okamžitě odvrátila a jako myška válela těsto na nějakou jistě strašně dobrou věc.

Atsuhi jen mrzutě přešel ke konvici s kafem a nalil si do největšího hrnku jaký v kuchyni byl. Po prvním loknutí konečně zvedl pohled a všiml si mě. Překvapeně zvedl obočí a oddálil hrnek od svých úst.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlel a když jsem usoudil že není nebezpečné povědět mu pravdu, promluvil jsem.

„No, teď zrovna jím koláč. Předtím jsem si povídal s Ameli a nebo sledoval jak paní Sophie vaří,“ oznámil jsem mu.

„Chodí sem často?“ otočil se Atsuhi k jedné z kuchařek - k Tanye. Ta po mně střelila vyděšeným pohledem. Nakonec se nadechla a rozřešeným hlasem odpověděla.

„No...občas sem přijde,“ přiznala tiše a já se zamračil. Proč se tak bála Atsuhimu říct, že tu trávím dost času? Něco mi uniklo. Když se ke mně alfa otočil, pochopil jsem. Vypadalo to, že je naštvaný. Tak dobře, to je lež. Byl rozzuřený. Popadl mě za ruku a vytáhl ze židle. Přimhouřil jsem na něj oči, ale on na to nedbal a vytáhl mě ven z kuchyně.

Ještě jsem se stihl otočit na Amali a povzbudivě se na ní usmát. Atsuhi mě dotáhl až do nějakého salónku kde mě násilím posadil do křesla a zavřel dveře. Pak se ke mně otočil a jeho pečlivý ledový výraz se rozlámal. Kruci, fakt byl naštvaný.

„Co jsi dělal v kuchyni?“ zavrčel tiše. Přešel blíž a založil si ruce na hrudi. Ještě před týdnem bych mu něco odsekl a on by mě za to jisto jistě nějak potrestal. Ale za ten týden se udály dvě věci. Za prvé - pomohl mi, když na mě matka křičela a za druhé - před třemi dny se mnou vedl normální rozhovor. Takže jsem se rozhodl že se mu to pokusím klidně vysvětlit.

„Jedl jsem koláč a povídal si s pár mými přítelkyněmi,“ odpověděl jsem. Nesnažil jsem se zvednout bradu abych nevypadal moc bojovně. Ale ani jsem nechtěl vypadat bázlivě. Takže jsem hlavu zaklonil a opřel si jí o opěradlo křesla. Zamračil se a sevřel čelist, ale jinak neudělal nic.

„Hele Atsuhi, já fakt nevím co se ti na tom zase nelíbí. Takže bys mi to možná mohl vysvětlit, abych měl úplnější obrázek o téhle situaci?“ navrhl jsem. Měl jsem dojem, že se na chvíli zatvářil překvapeně. Pak se rychle přesunul ke křeslu naproti tomu mému a posadil se.

„Nesnáším, když někdo vyrušuje kuchařky od jejich práce. A ony to moc dobře vědí,“ zavrčel a já zvedl obočí.

„To jako fakt Atsuhi? Proč ti tohle do háje vadí?“ nechápal jsem.

„Protože pak jsou nesoustředěné a já mám každý večer hosty, kteří si potrpí na vybrané jídlo. Když jim dám něco, co není podle nich dokonalé, pěkně si to slíznu,“ řekl a rozhodil rukama. Nechápavě jsem na něj zíral. Pak jsem si odkašlal a přitáhl tak jeho pozornost k sobě.

„Atsuhi, teď mi řekni. Zaznamenal jsi v posledních dnech nějaké zhoršení v jídle?“ zeptal jsem se a on neochotně zavrtěl hlavou. „No tak vidíš. Amali, Tanya, paní Sophie i ostatní vaří stejně jako dřív, jenom si přitom povídají a smějí se. Nemůžeš kvůli tomu ztropit takovou scénu!“ rozhodil jsem rukama.