𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸.

Břicho mě pálilo jako čert. Bolelo mě dokonce i dýchání. Ležel jsem na zemi - protože sedět jsem nedokázal - a snažil se provádět co nejmenší pohyby. A přesně v tu chvíli se rozezněl otravný, hlasitý zvuk. Vtipné je, že jako první mě napadlo, že jsem zešílel a že slyším zvuky, které doopravdy neexistují. Když jsem ale zaslechl, jak celá budova - pokud jsem byl v budově - ožila, došlo mi, že ten zvuk je skutečný. A v tu samou chvíli mi došlo, co znamená. Byli tu. 

Chvíli jsem naslouchal vzdáleným zvukům, jako by někdo někoho dost surově mlátil. Pak se ty zvuky přiblížily. Když něco narazilo do dveří od mého vězení, zatajil jsem dech a podruhé za jeden den - ačkoli teď přemýšlím, jestli jsem na té zemi neležel víc jak pár hodin - jsem se modlil ke všem božstvům, která mi přišla na mysl. I k těm egyptským, ačkoli jsem k nim teď choval mírnou averzi. Ozvalo se chrastění klíčů a klika se pohnula. A pak už se dveře rozletěly dokořán a dvě dokonale nepříčetné alfy se vřítily dovnitř. Tentokrát už jsem slzám úlevy nebránil, aby vytryskly na tváře. Vlastně jsem je docela uvítal.

Atsuhi smykem zastavil přede mnou a pomohl mi do sedu u čehož jsem si zuřivě kousal ret, abych nesténal bolestí. Škubl sebou a mě až teď pořádně došlo, že doopravdy cítí, mou bolest. Že je pro něj stejně skutečná jako pro mě. Jeho dokonale modré oči mě propalovaly skrz na skrz až jsem myslel, že mi vypálí do mozku díru. Chytil jsem ho za ramena a přitáhl si ho do objetí, které mi opatrně opětoval. 

"Přišel jsi," zamumlal jsem mu do krku a on přikývl. 

"Jo," vydechl a jeho dech mě zašimral na uchu. "Přišel jsem." Tiara postával kousek od nás a nervózně se ohlížel za sebe. Pořád se odtamtud ozývalo bolestné sténání a rány. S Atsuhiho pomocí jsem se postavil a zasyčel, když jsem pohnul břichem. 

"Děkuju," zamumlal jsem směrem k černovlasému alfovi a ten zvedl jeden koutek, než přišel blíž a přehodil si jednu mojí paži kolem krku. Atsuhi to samé udělal na druhé straně a pokusili se se mnou vydat směrem ke schodům. Což byl ale hodně špatný nápad. Břicho se mi už při prvním kroku napnulo a poslalo tak výboj spalující bolesti do zbytku těla. Zaúpěl jsem a kdyby mě nepodpíraly dvě alfy - i když spíš jen jedna, protože ta druhá se také svíjela pod náporem bolesti -  skácel bych se v tu ránu k zemi. 

"Co ti udělali?" zeptal se Tiara a já zavrtěl hlavou. Zrovna o tohle jsem se s nikým moc dělit nechtěl. Atsuhi se ale na nic neptal a vyhrnul mi triko. Na nějaký odpor jsem neměl ani pomyšlení. Obě alfy zůstaly s vykulenýma očima zírat na mou bledou pokožku, na které se rýsoval nápis, který mi tam Mira před pár hodinami - nebo dny - vypálila. 

売春婦

"To je..." začal Atsuhi a natáhl k nápisu prsty. Ucukl jsem a on se zase rychle stáhnul.

"Jo," vydechl jsem. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Všichni tři jsme věděli co přesně tam stojí a jak přesně se to tam dostalo. 

"Ta..." nadechl se Tiara k první nadávce, ale já ho zarazil. 

"Nemůžeš si to nechat až mě odsud dostanete? Radši bych tu nebyl už ani minutu," poznamenal jsem a černovlasý alfa zavřel pusu. V jeho tváři se ale stále zračilo cosi, co jsem doufal, že nikdy nenamíří proti mně. Když jsem se podíval na Atsuhiho, ztuhl jsem na místě. Díval se na ten nápis, jako by spatřil ducha. V tváři smrtelně bledý, ale v očích se mu blýskalo, jako by přicházel hurikán.

"Zabiju ji. Přísahám, že tu svini najdu a zabiju," zašeptal a pak se mi podíval do očí. "Přísahám," zašeptal znovu a pak mě vzal do náruče. Už předtím jsem byl hubený, ale můj pobyt tady tomu nijak nepomohl. Byl jsem pro něj jako pírko.