𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅.

Dělo se něco fakt divnýho. A když říkám divnýho, myslím tím fakt hodně divnýho. Se Zikou jsme podrobně probrali onen pocit, který jsem měl, když se ke mně Atsuhi přiblížil a po mnoha a mnoha hodinách přemítání, pátrání a zamítání hloupých návrhů jsme došli jen k jedné možné variantě. A to, že mě Atsuhi přitahoval. Což - uznejte sami - je fakt, ale fakt divný. 

Na druhou stranu...ani tak ne. Atsuhi byl pohledný a nebýt jeho prudkých změn nálad, patrně bych toto odhalení učinil už dříve, ale i tak to jak mě, tak Ziku překvapilo. Toto neblahé (vážně tak neblahé?) zjištění mělo za následek spoustu nepříjemností. Například to, že jsem se nevyhýbal jen Atsuhimu - což jsme se Zikou shledali jako dobrý nápad - ale také knihovně, což mi dost brnkalo na nervy. 

Díky Zičiným pravidelným hlášením jsem totiž zjistil, že Atsuhiho nová oblíbená místnost je právě knihovna. Což značně narušovalo mé původní plány, které obsahovaly schovávání se této místnosti a vyhýbání se tím Atsuhimu. No uznejte sami, že jsem v dost prekérní situaci...

Když jsem po týdnu úspěšného schovávání nakonec opravdu zamířil do knihovny, protože knihy, které mi nosila Zika byly neuvěřitelně nudné - což jsem tvrdil já - a ona mi nebyla schopná najít, ty které mě zajímaly, protože by se u toho ukousala nudou - to zase tvrdila ona, z celého srdce jsem se modlil, aby tam alfa přesně v tu chvíli nebyl. Ale jak už jsem se zmiňoval dříve, nikdy jsem nebyl zrovna Boží oblíbenec a proto se mi pohled na zlatovlasého alfu naskytl asi dvě vteřiny poté, co jsem vstoupil. 

Jeho modré oči se pomalu zvedly a při pohledu na mě v nich zajiskřilo, jako by byl překvapený, že mě tu vidí. Což mu vzhledem ke své týdenní nepřítomnosti nemůžu mít za zlé. Neurčitě jsem mávl jeho směrem, než jsem se rychle přesunul k regálu s knihami, které mě zajímaly a které rozhodně nebylo tak těžké najít. Usilovně jsem držel oči na názvech knih a nedíval se alfovým směrem, ale jeho přítomnost mě natolik rozptylovala, že než jsem se dokázal soustředit na knihy, uplynula drahná doba. 

Když jsem po opravdu dlouhé době konečně jednu z knih vytáhl, zaslechl jsem pohyb a sevřel čelist pevněji. Atsuhi se ležérně opřel o část knihovny ke které jsem ještě nedošel a já se dál zapřísahával, že se nepodívám jeho směrem. 

"Vypadáš nějak roztěkaně," ozvalo se po chvíli a já po něm střelil pohledem. Nevím jestli jsem si po zjištění, že mě přitahuje nasadil růžové brýle nebo co, ale pohled na něj mě donutil hlasitě polknout. A dost! Nařídil jsem sám sobě, přičemž jsem si byl plně vědom toho, že toto nařízení mi vydrží asi dalších třicet sekund. Nasadil jsem velmi falešný úšklebek a otočil se na něj.

"Vůbec ne. Jen mi došly knihy a jsem z toho trochu zoufalý," zalhal jsem snadno a on zvedl obočí. 

"Ve lhaní jsi asi poměrně zkušený, ale s tímhle úšklebkem by jsi mohl jít děsit děti do Strašidelného zámku," vytknul mi a já protočil oči. 

"Já nelžu," ohradil sem se rychle. 

"Jasně," utrousil na půl pusy a na chvíli zase ztichl. "Mám na tebe prosbu," začal zase po chvíli a já naklonil hlavu na stranu. Slovo prosba znělo z jeho úst velice zvláštně. Skoro jako by to řekl poprvé v životě. Kývnutím jsem ho pobídl aby pokračoval a on se nadechl. 

"Moje matka pořádá příští sobotu malou sešlost. A požádala mě, abychom tam přišli," vylezlo z něj a já na něj zůstal nevěřícně zírat. 

"Počkej, jako my dva spolu?" nechápal jsem a tentokrát to byl on, kdo protočil oči. 

"Ne Yasuo, každý sám asi," odsekl a já zvedl obočí. Vypadalo to, že se poměrně dobře baví. "Jistěže spolu," povzdechl si nakonec a já přimhouřil oči. 

"Co je to za sešlost? A co v podání tvé matky znamená malá?" zeptal jsem se podezřívavě a on se na vteřinku zatvářil nejistě. Bylo mi poměrně jasné, kam tohle bude směřovat.

"No...vlastně je to oslava otcových narozenin a to znamená něco kolem dvou set lidí?" řekl nejistě. Vykulil jsem oči. 

"Dvě stě lidí je podle tebe malá sešlost?" nevěřil jsem svým uším. Neurčitě pokrčil rameny. 

"Věř mi, že kdyby šlo o mojí oslavu, stačilo by jich dvacet. Ale otec má...svoje způsoby," odpověděl nakonec a já si povzdechl. 

"Předpokládám, že většina budou alfy, že?" zeptal jsem se téměř odevzdaně. 

"138 alf a 62 omeg - většinou manželé nebo druhové otcových přátel," odvětil a já zakýval hlavou. "A abych nezapomněl, taky to bude něco jako...tvé oficiální představení jako člena naší rodiny," dodal a já teď už doopravdy zaúpěl. 

"Ale no tak Atsuhi," zakvílel jsem zoufale a on zvedl ruce v obranném gestu. 

"Já za to nemůžu, to nebyl můj nápad," ohradil se rychle a já po něm šlehl pohledem. 

"A jak moc jsi proti tomu protestoval?" zabručel jsem.

"Už jsi někdy zkoušel odporovat mé matce v pořádání "malých" sešlostí?" zeptal se a zvedl obočí. Zavrtěl jsem hlavou a on se ušklíbl. "Tak vidíš," zakončil a založil si ruce na hrudi.

"Fajn, budu tam celý večer stát a usmívat se jako cvičená opička," zabručel jsem a on se rozesmál.

"To jsem po tobě přeci nechtěl," zakroutil hlavou a já se na něj znovu překvapeně obrátil. 

"Že ne?" ujišťoval jsem se. 

"Ne, ani v nejmenším. Abych řekl pravdu, už se docela těším, jak se s tebou všechny ty alfy pokusí vypořádat," pokrčil rameny a já se zamračil.

"To zní, jako bys měl v úmyslu mě tam s nimi nechat samotného," zabručel jsem naštvaně i když pomyšlení na to ve mně vzbuzovalo spíš strach než cokoli jiného. Atsuhi zatnul čelist a jeho doteď pobavený pohled se změnil na ledový. 

"Jediné alfy, se kterými jsem ochotný tě nechat nějakou dobu o samotě jsou má matka a Tiara. Ostatní ať se od tebe raději drží dál," zavrčel tiše a já zvedl obočí. Znělo to trochu jako...žárlivost? Nakonec jsem tuhle možnost zamítl a povzdechl si.

"Fajn. Do soboty si seženu něco na sebe," zamumlal jsem a Atsuhi se usmál. Až doteď jsem si nevšiml, že při úsměvu má v levé tváři ďolíček. Zatřásl jsem hlavou a zakázal si myslet na to, jak hezký má úsměv. Když se chtěl rozejít pryč ještě jsem ho zastavil a on se na mě otočil. 

"Počkej ještě. Bude tam někdo na koho bych si měl dát pozor?" zeptal jsem se a rychle pustil ruku, za kterou jsem ho chytil. Atsuhi naklonil hlavu na stranu a zamyslel se. 

"No, vzhledem k tomu, že ty máš vrozený dar uvést do varu každou alfu v okruhu pěti metrů a tam jich na takové vzdálenosti od tebe bude neustále minimálně deset, prostě bych se být tebou držel zásady být neustále se mnou, mámou nebo Tiarou. Bude to nejbezpečnější..." opáčil nakonec. 

"Počkej Tiara tam bude taky?" zeptal jsem se možná trochu moc nadšeně. Přimhouřil oči. 

"Vždyť jsem říkal, že je to kromě mé matky jediný další alfa se kterou můžeš být, ne?" zavrčel a já v jeho hlase znovu rozpoznal něco, co připomínalo žárlivost. 

"Já myslel, že to myslíš tak nějak obecně," ohradil jsem se. 

"Aha. Tak ne, nemyslím to obecně. Tiara tam bude," řekl a pokrčil rameny. 

"Alespoň někdo se správným názorem na historii," zamumlal jsem si sám pro sebe a Atsuhi se mírně ušklíbl. Pak už se odebral zpět na své křeslo a posadil se s jedním kotníkem opřeným o koleno druhé nohy. Já si posbíral ještě asi pět dalších knih a urychleně jsem opustil knihovnu. Protože jakmile tam Atsuhi jen tak seděl v křesle, měl jsem tendence si ho dlouho a možná až moc podrobně prohlížet. Což bylo něco, s čím budu do příští soboty muset něco udělat...

Další kapitola během asi tak čtyř dnů od té poslední a já na sebe začínám být náležitě pyšná. Protože jak jste si jistě všimli, pravidelné vydávání kapitol není zrovna má přednost...

Každopádně blíží se nám velikonoční prázdniny a kolem nich máme i dost ředitelského volna kvůli přijímačkám. Takže - nechci nic slibovat - se dost možná během dalšího týdne objeví nové kapitoly.