𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅.

O týden později jsem od Ziky zjistil, že členové klanu Tanaka krom jednoho jsou pryč. Což znamenalo, že se můžu vcelku svobodně pohybovat po domě. A toho jsem hodlal pořádně využít.

„Ziikoo!" křiknul jsem a má tělesná stráž se během minuty objevila ve dveřích. „Co tady tak vyřváváš? Hoří snad?" reptala a vešla do pokoje. Vesele jsem se na ní zazubil. „Kyoshi, Akio, Kazuo a Machiko jsou pryč, že?" zeptal jsem se pro jistotu ještě jednou. „Ptáš se po čtvrté Yasuo, proč bych ti do háje lhala?" protočila očima. „Jen se ujišťuji," bránil jsem se rychle.

„Dobře. Ujišťuji tě, že z početného klanu Tanaka tu zbyl jen tvůj drahý snoubenec, který je už tři dny zavřený ve své pracovně," řekla pomalu jako bych byl idiot. Při označení "drahý snoubenec" jsem se zamračil, ale dobrou náladu mi to nezkazilo.

„Díky za tak obsáhlé informace," zakřenil jsem se. „A jelikož tu nejsou, je na čase vylézt z tohohle pokoje a jít se projít," rozhodl jsem a vesele se vyšvihl do stoje. Zika si pro sebe něco zabrblala, ale nic nenamítala a následovala mě z pokoje ven.

Vydal jsem se ani nevím jakým směrem, než si Zika odkašlala. „Hele Yasuo, ne že bych ti chtěla nějak moc radit, já jen že si to kráčíš přímo k pracovně pana Atsuhiho," upozornila mě a já se otočil jako na obrtlíku a rozešel se opačným směrem. Zika se se smíchem vydala za mnou.

„Jakým směrem je knihovna?" zeptal jsem se. „Zatím jdeš dobře, řeknu ti kdyby ne," zaculila se a já se zamračil. Po nějaké době jsem ke svému obrovskému překvapení skutečně dorazil do knihovny. Byla to ta nejkrásnější knihovna jakou jsem kdy viděl. Jen jsem to při poslední návštěvě neměl čas zjistit. Zatočil jsem se kolem dokola a všiml si schodů, vedoucích na jednotlivé podesty. Když jsem po jedněch vylezl a všiml si velkého křesla, zakřenil jsem se, vytáhl z knihovny nejbližší knihu a svalil se do křesla.

Zika, která to celé pozorovala se rozesmála. „Yasuo? Atsuhi tu není a já si něco nutně potřebuji zařídit. Můžu tě tu tak hodinku nechat samotnýho?" zeptala se a já zvedl hlavu dost na to, abych na ní viděl. „Jdi," křikl jsem na ní. „Najdeš mě pravděpodobně přesně na tom samém místě, kde mě necháš," zamumlal jsem už jen napůl úst a zabořil se mezi dva velké polštáře. Zezdola ke mně dolehl Zičin smích.

O asi půl hodiny později, jsem zvedl hlavu od knihy, protože jsem zaslechl zvuk, který dokonale zničil bublinu fiktivního světa kolem mě. Jo, do knihovny právě vstupoval Atsuhi a na někoho mluvil. „Ať mi ty papíry přinese do pracovny. Jen si vyzvednu nějaký knihy a budu zpátky," přikazoval zrovna někomu. Zaklapl jsem knihu a naklonil se tak, že jsem na něj viděl.

Na sobě měl jen bílou košili vyhrnout k loktům a černé kalhoty. Vypadal jako by právě přišel z focení do módního časopisu. Přešel k jednomu regálu a začal vytahovat knihy jednu po druhé. Měl jsem mlhavý dojem, že absolutně netuší, jakým stylem jsou tu knihy uspořádány. A jelikož jsem se nemohl dál dívat na to, jak nešetrně s knihami zachází, ozval jsem se.

„Hledáš něco určitého?" zeptal jsem se potichu. Nebyl jsem si tak docela jistý, jak k němu mám přistupovat. Rychle se na mě otočil a překvapeně si mě změřil pohledem. „Co tu děláš?" zeptal se po chvíli, co na mě uhranutě civěl. „Přišel jsem si pro knihu a pak jsem se začetl," odpověděl jsem tlumeně a dál ho pozorně sledoval. Chvíli to vypadalo, že roztrhne knihu co měl zrovna v ruce vejpůl. Zvedl jsem se z křesla, sešel schody až k němu a knihu mu z ruky opatrně vzal.

„Málem jsi ji roztrhl vejpůl," osvětlil jsem, zatímco jsem ji vracel na její místo. „A teď zpět k mé otázce, hledáš něco určitého?" zeptal jsem se. Hlas už jsem měl o něco pevnější, nicméně pořád se nepatrně třásl. Rychle zamrkal a pak mi odpověděl. „Práva a zákony od Kietskijho a Vrstvy společenského života od Ademantové," odpověděl. Naklonil jsem hlavu na stranu. „Práva bych hledal támhle vzadu a Ademantovou támhle pod tím oknem," řekl jsem a neurčitě mávl do prostoru. Pořád vypadal dost zmateně.

Po zjištění, že pořád nemá tušení kam jít, jsem opatrně natáhl ruku a dotkl se jeho lokte. „Chceš abych ti je našel?" zeptal jsem se. Hlas už se mi skoro netřásl. Přikývl. Došel jsem k oknu a kleknul si před knihovnu. Vrstvy společenského života byly úplně dole u cedulky A. Vytáhl jsem knihu, která vážila snad několik kilo a zvedl se. Chvíli mi trvalo než jsem našel rovnováhu, ale pak jsem se k němu vrátil a knihu mu opatrně podal. Jakmile si ji vzal, ucukl jsem rukou zpátky. Pak jsem přešel dozadu knihovny a rychle našel Práva a zákony.

Když jsem mu předal i tuhle knihu, myslel jsem, že odejde a tak jsem se od něj otočil, s úmyslem jít zpět do svého křesla. Ruka na mém lokti mě teda jak se patří vyděsila. Vyděšeně jsem se otočil zpět, ale on ruku hned stáhnul.

„Kde máš Ziku?" zeptal se. „Ona...ona si potřebovala něco zařídit, tak jsem jí slíbil, že se ani nehnu z knihovny," zamumlal jsem. Přes jeho tvář se přelil stín. „Ale hned je zpátky," začal jsem ho hned ujišťovat. „Je pryč jenom chvilinku." „Na tom jak dlouho tu není nesejde. Má s tebou být neustále," zavrčel. Začal se otáčet. „Ne počkej!" zastavil jsem ho. „Ne, jdu jí najít," opáčil on. „Ne, nic jí neříkej. Ani nedělej. Opravdu je pryč jen chvilinku!" mluvil jsem rychle. Když i tak pokračoval, řekl jsem slovo, které bylo to poslední, co jsem chtěl. „Prosím!" vykřikl jsem a on se zastavil.

„Ty mě prosíš?" zeptal se nevěřícně. V našem světě se prosilo zřídka kdy. A když někdo někoho o něco poprosil, bylo to zvláštní. „Ano, prosím tě, abys jí neublížil," zopakoval jsem roztřeseně. Zaujatě se na mě podíval a nakonec potřásl hlavou. „Dobře, ale ty jí vyřiď, že to bylo naposledy," zavrčel nakonec a já úlevně přikývl. Pak už se rozešel ke dveřím. V nich se na mě ještě podíval a zamyšlené stáhnul obočí k sobě. „A děkuju za ty knihy," řekl nakonec. „Já...eh...nemáš zač," dostal jsem ze sebe přiškrceně a on se ušklíbl. Pak už se otočil a byl pryč.

Když o deset minut později do knihovny vtančila Zika, to že něco není v pořádku jí trvalo zjistit asi pět vteřin. Protože ač jsem jí řekl, že budu v křesel, zrovna teď jsem seděl na zemi, opřený o regál náboženství a kultura a ztěžka oddechoval.

„Yasuo?" ozvala se opatrně a přišla ke mně. „Měl jsem... návštěvu," vysvětlil jsem a jí se v očích mihly světélka pochopení. „Pan Atsuhi? Bože a já tu nebyla. Teď mě určitě hledá," zaúpěla a otočila se ke dveřím knihovny, jako by se jimi měl Atsuhi prořítit dovnitř.

„Klid Ziko, poprosil jsem ho ať ti nic nedělá a on souhlasil," uklidňoval jsem jí rychle. „Ale mám ti vyřídit, že to bylo naposledy," dodal jsem. Zika se na mě otočila. „Ty jsi ho kvůli mně poprosil?" zeptala se nevěřícně. Přikývl jsem. „Bože Yasuo ty jsi nejlepší!" zapištěla a vrhla se mi kolem krku. Jednou rukou jsem ji objal kolem zad a rozpačitě se usmál. „To je dobrý Ziko," zamumlal jsem. Když se odtáhla, pozorně jsem si ji prohlédl. „A co sis vlastně potřebovala zařídit?" zeptal jsem se. Když její tváře začaly svítit červenou barvou, začal jsem tušit, že tohle bude zajímavé.

❤️Ahojky zlatíčka!

Překvapení, že vidíte novou kapitolu? Věřte mi, že já taky. Nečekala jsem, že kapitolu opravdu vydám do konce měsíce, ale je tady.

Každopádně doufám, že se vám kapitola líbí a že máte pořád chuť s touhle knihou pokračovat.

Další kapitola vyjde snad někdy kolem Vánoc - ale nic neslibuju. Vždycky řeknu, že kapitola vyjde a pak další dva měsíce nic. Doufám ale, že se mnou budete mít trpělivost. Tak zatím

sayonara. (さよなら)❤️