𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝚅.

Měl bych mu zavřít oči. Alespoň něco bych měl udělat. Problém byl v tom, že jsem se nedokázal pohnout. Jakýkoli pohyb ať už celou rukou, nebo pouze prstem byl, jako bych zvedal tunové kameny.

Akiovo tělo přede mnou leželo opřené o židli a jeho nevidomé oči zíraly na zeď za mnou. Tvář měl bledší než obvykle a jeho černé vlasy byly na čele trochu rozcuchané. Kdybych mu zavřel oči, mohl bych si představovat, že jen spí. Kdybych mu zavřel oči, nemusel bych přemýšlet nad tím, že zemřel. Ale...bylo to tak. Omega naproti mě už tu se mnou nebyla. Jak ironická věta, že?

Ale...vždyť tu ani být nechtěl, ne? Říkal, že chce zemřít. Říkal to pár hodin před...před tímhle. A nevypadalo to, že by na poslední chvíli změnil názor.

Ať jsem si ale v hlavě opakoval cokoli, neměnilo to vůbec nic na skutečnosti. A skutečnost byla, že jsem seděl ve studeném sklepě a ve světle malé mizerné žárovičky pozoroval mrtvolu druha bratra mého snoubence.

Vyděšení a hysterie dokonce přehlušily i bolest, kterou mi bety způsobily. Což bylo možná malé bezvýznamné plus, ale ani náhodou to nedosahovalo hodnot obrovského významného mínusu. V matice jsem nikdy nevynikal, ale tohle mi bylo docela jasné.

Po pár minutách - hodinách, nebo taky dnech - jsem se přinutil hlavu odvrátit. Postavil jsem se na roztřesené nohy a popošel pár kroků, než se pode mnou zase podlomily a já se skácel k zemi. Díky bohu jsem alespoň dopadl zády k Akiovi. Nejsem si jistý, jestli bych znovu našel sílu se od něj odvrátit.

Netušil jsem, co bude dál. Mira mi sice slíbila spoustu utrpení a bolesti, ale očividně se rozhodla, že na to bude čas i později. Což byla asi výhra...v současném stavu mysli jsem nebyl tak docela schopný to posoudit.

Objal jsem si kolena a vytrvale zíral na zeď naproti mně. Jeden z kamenů byl o něco světlejší, než ostatní, což by sice normálně nic neznamenalo, ale teď jsem to uvítal jako rozptýlení. Proč je jinak barevný? Třeba v něm bude víc písku, nebo naopak méně něčeho jiného. Nebo na něj někdo sahal tak často, že ho vyhladil. Nebo když se otevřou dveře, tak paprsek světla zamíří přímo na něj. Nebo, nebo, nebo...

Myšlenky se mi motaly jedna do druhé, až jsem si vlastně nebyl jistý, na co skutečně myslím. Pravděpodobně na Akia, ale stejně tak dobře to mohlo být sázení slunečnic. Byl jsem v háji. Fyzicky i psychicky. 

_____________________________________

Ze zírání na zeď mě probralo skřípnutí dveří. Nenašel jsem v sobě dostatek vůle na to, abych se otočil, ale asi jsem ani nemusel. Podle zvuků, které vycházely z prostoru za mnou vešlo do místnosti pár lidí. Tři, nebo tak nějak. Bylo mi dokonale ukradený o koho se jednalo. 

"Myslíš, že nás slyší?" ozval se dívčí hlásek a já polkl nutkání se otočit. Stejně bych tam nic nenašel. Patrně jsem začal už mít i halucinace. 

"Nevím. Možná. Je v šoku," odvětil mnohem hlubší hlas. Pořád jsem se neotočil. 

"A...neměli bychom mu říct, že tu jsme?" zeptal se třetí hlas, který jsem si nedokázal zařadit. Dokonce jsem ani nepoznal, jestli je mužský, nebo ženský. Natolik mimo jsem byl.

"Možná bychom mu měli nechat chvíli na...smíření se?" navrhla dívka a já mimoděk pokýval hlavou. Ať už jste skuteční, nebo jen mé halucinace, nechte mě teď sakra na pokoji. 

"Ale paní nás poslala, ať mu pomůžeme," namítl někdo a já nakrčil obočí. Paní? To jako Mira? Následující slova mé podezření vyvrátila. 

"Ale Mira s tím nesouhlasí a ty to víš. Kdyby nás tady načapala, nechá nás natáhnout na skřipec," odporoval mužský hlas a já začínal věřit tomu, že jsou skuteční. Mám bujnou fantazii, ale až takhle? Pomalu jsem otočil hlavu a...a spatřil je. Někdo tam opravdu stál. Byly to tři malé děti ve věku zhruba od šesti do dvanácti let. Dvě holčičky a jeden kluk. Zíral jsem na ně stejně nevěřícně, jako oni na mě. Jako první se odhodlal prolomit ticho ten kluk tím, že vystoupil o krok blíž a zhoupl se na špičkách. 

"Ehm...ahoj. Já jsem Kazuki. A ty?" zeptal se a já zamrkal. 

"Yasuo," dostal jsem ze sebe nakonec. Kazuki přikývl a odhalil křivé zuby v širokém úsměvu.

"Tohle jsou Keiko a Ayaka," představil dvě dívky za ním a ty se na mě stydlivě usmály. 

"Ahoj," pípla jedna a ta druhá se ještě víc schovala za Kazukiho. 

"Paní nás poslala, ať ti pomůžeme," vysvětlil chlapec rychle a já nakrčil obočí. 

"Kdo je paní?" zeptal jsem se tiše. Vytrvale jsem přitom ignoroval tělo, které leželo kus za malými dětmi. Těm zrovna to ale očividně nedělalo žádné starosti. 

"Prostě paní. Vlastní nás, ale je docela hodná. Když ji teda posloucháme," přispěchala jedna holčička s odpovědí a já ji přelétl pohledem. Pak jsem to zopakoval i u zbylých dvou dětí. Všichni tři byly omegy navlečené do starých, zazáplatovaných kousků oblečení, jejich tváře byly ušmudlané a ručičky hubené jako tyčky. A přesto nevypadali, že by se cítili nějak špatně. 

"Máme ti pomoct umýt se od krve prý," vysvětlil Kazuki a kývl bradou k misce a plátnu, které stálo kousek od nich. 

"Mira sem zanedlouho zase přijde, takže musíme být rychlí," zamumlala holčička a vyděšeně se rozhlédla, jako by zmíněná alfa měla číhat za nejbližším stínem. 

"Nedojde jí, že tu někdo byl, když nebudu od krve?" zeptal jsem se, ale pro plátno jsem se stejně natáhl. Kazuki pokrčil rameny. 

"My budeme mít problém, jen když nás tu načapá. Na paní si Mira netroufne a stejně tak ne na její svěřence v jejím vlastním...království," zamumlal a já si otřel obličej namočeným hadříkem. Když jsem byl hotov, malinko jsem se na děti usmál.

"Děkuju," zamumlal jsem a jedna z holčiček se zazubila. 

"Za nic. Zítra zase přijdeme," slíbila a pak se všichni tři vytratili rychle jako pára nad hrncem a nechali mě samotného s Akiovým tělem. Povzdechl jsem si a opřel se hlavou o chladnou zeď. 

Další zavrzání dveří mě donutilo hlavu prudce zvednout. A přesně, jak jsem očekával, ve dveřích stála ženská postava a za ní dvě mužské. 

"Ještě jednou mi sem pošle nějakýho toho svýho spratka a přísahám, že do té její nory vlezu a vytáhnu jí za uši ven," zavrčela Mira, když přišla blíž a všimla si mého čistého obličeje.

"O čem to mluvíte?" hrál jsem hloupého a ona se uchechtla. Nehtem mi přejela po tváři a pak zklamaně mlaskla. 

"Ale o ničem miláčku. A teď pšt. Pak to nebude tak bolet," zašeptala a já se z jejího hlasu málem otřásl odporem. Odstoupila ode mě pár kroků a pohodlně se usadila na židli, kterou jí sem patrně donesla některá z bet. Jedna z nich mě popadla za rameno a násilím mě posadila na již předem přítomnou kovovou židli. Ruce mi svázali za zády a přivázali je k opěradlu, takže jsem se nemohl hýbat. 

"Otočte ho ke mně. Chci to vidět," zavýskla alfa a židle se se mnou otočila o sto osmdesát stupňů. Na Miřině tváři byla téměř dětská radost, když se na mě zadívala. "Můžete," pobídla bety netrpělivě. Když jsem koutkem oka zaregistroval odlesk světla na čepeli nože, málem jsem omdlel. Ten počáteční strach se ale ani zdaleka neblížil tomu, co následovalo. 

Ehm...ne, v téhle fázi prostě nedokážu přestat psát.

(P.S. - Kdyby něco v kapitole nedávalo smysl, napište mi to sem prosím. Z toho vedra mám uvařenej mozek a nějaký věci mi dneska prostě nedochází...)