𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸.

Seděl jsem v kuchyni na barové židličce a vesele jsem pojídal třešňový koláč, který byl právě vytažený z trouby. Zika seděla na židli vedle mě a s blaženým výrazem žvýkala kremroli. Paní Sophie, která vládla zdejší kuchyni kus od nás válela těsto na velkém vále a něco si přitom potichu broukala. 

Jak asi mnohým došlo, naše zlodějská mise skončila velkým neúspěchem poté, co jsme se do kuchyně vřítili jako stádo slonů. Jakékoli utajení tím bylo zcela zničeno. Paní Sophie s vařečkou výhružně v ruce se na nás přísně zamračila než nás popadla za ramena, posadila na židle, strčila před nás koláče a nařídila nám, ať se jí nepleteme při práci. A tak jsme tu seděli a pozorovali jí. Když jsme o půl hodiny později zamířili na mou žádost do knihovny, dostali jsme na cestu další dva koláče a doporučení, abychom s nimi nedrobili nebo nás nějaká beta uškrtí. 

V knihovně jsem zamířil k mé nejoblíbenější literatuře a to konkrétně k historii světa před virem. Ve zkratce to byla literatura pojednávající o tom, jak byl svět uspořádán, jak se mluvilo a jak vůbec fungoval předtím, než virus rozdělil společnost na tři třídy. Vytáhl jsem obzvláště tlustou knihu s názvem: Amerika - Nový svět a Původce zkázy a pohodlně jsem se posadil do křesla. Zika na mě jen chvíli zírala, než se posadila naproti mě.

"Jak tohle můžeš číst?" zabručela. Zvedl jsem oči od první stránky a podíval se na ni. 

"Jak tohle můžeš nečíst?" oplatil jsem jí. Pokrčila rameny a začala si prohlížet nehty. "Vždyť v tom je všechno. Historie lidstva. Jak to tady vypadalo, když si člověk sám mohl rozhodnout co v životě bude."

"Jsem beta Yasuo. Takovéhle věci nás nikdy nezajímaly," řekla a já se zamračil. 

"A já jsem omega Ziko. Rád si čtu o tom, jak si lidé mohli vybrat, protože já si vybrat nemůžu a můžu si jen představovat jak vypadají univerzity a život, který si člověk sám vybere a není mu vnucený na základě nějakýho podělanýho viru," odsekl jsem. Zika po mně šlehla pohledem a posadila se pohodlněji. 

"Chtěl jsi být profesorem?" zeptala se po chvíli. Podrážděně jsem se na ní podíval. 

"Co?"

"Jestli jsi chtěl být profesorem. Než ti matka nebo učitelé řekli, že tě v životě nic moc nečeká," vysvětlila a já naklonil hlavu na stranu. Pak jsem zavrtěl hlavou.

"Archeologem nebo historikem. To, že toho nikdy nedosáhnu jsem naplno pochopil až když mi matka řekla, že mě prodala." Tím posledním slovem jsem se málem zadusil. Zika nakrčila obočím.

"Tak dlouho ses toho držel? Většina omeg to vzdá někdy kolem deseti let."

"Vždycky jsem byl tvrdohlavý. Obzvláště když šlo o moje cíle. Nějaká část mě se pořád ještě drží toho, že to není úplně ztracené. Ta větší naštěstí chápe, že to ztracené je, ale z nějakého důvodu se mi pořád nedaří se toho snu zbavit úplně," přiznal jsem jí a ona zamyšleně našpulila rty. 

"Víš co si myslím?" zeptala se. Pobídl jsem jí rukou aby pokračovala.

"Myslím si, že by ses toho měl vzdát úplně. Že bys měl přijmout, že to je nedosažitelný cíl. Protože čím déle to v sobě budeš udržovat naživu, tím víc tě bude bolet až tomu budeš muset opravdu dát sbohem," řekla a já se na ní zamračil. Ano. Svým způsobem dávalo dokonalý smysl to, co říkala. A přesto jsem jí odmítl poslouchat. Když spatřila můj odmítavý výraz povzdechla si a uvelebila se v křesle tak, aby na něm měla i nohy. 

"Jak myslíš Yasuo. A teď, mohl bys mi chvíli číst z tý bichle, co jí máš na klíně? Historie mě vždycky spolehlivě uspí a já spala opravdu málo," zaprosila a já si povzdechl. Věděl jsem, že to co před tím řekla nemyslela zle a tak jsem přikývl a dal se do čtení. Než jsem se dostal k tomu, jak se Kryštof Kolumbus vylodil na pobřeží v domnění, že jde o Asii, Zika spala tak tvrdě, jako jsem já nespal už týdny. Když jsem si toho všiml, usmál jsem se a pohroužil se do čtení v duchu. Když jsem byl u Americké války za nezávislost, vyrušila mě cizí přítomnost.