𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅𝙸𝙸𝙸.

Atsuhimu z očí šlehaly plameny. Obrazně řečeno samozřejmě. Snažil jsem se neklepat a ze všech sil jsme držel bradu zvednutou.

Popadl mě za loket a zatáhl do mé ložnice. Zabouchl dveře s takovou silou, až se okna na druhé straně místnosti zatřásla. Pak se ke mně otočil. Pořád jsem se snažil vypadat statečně, i když pohled na doběla rozzuřeného alfu mi to značně komplikoval.

Atsuhi zůstal stát u dveří a vzteky se doslova třásl. Po chvíli se zhluboka nadechl a promluvil.

„Je něco, co jsi na tom rozhovoru, co jsme vedli u mé matky nepochopil?" zeptal se. Zamračil jsem se.

„Pochopil jsem z něj, že si myslíš, že omegy jsou podřadná stvoření a že ty sám jsi něco jako bůh. Je to vše?" zeptal jsem se.

„Ani zdaleka drahý. Měl jsi na něm ještě pochopit, že si kurva nebudeš dovolovat mi odmlouvat!" rozkřikl se. „Natož před mým bratrem!"

Nebudu lhát. Srdce jsem měl až v kalhotách. Přesto jsem se pokusil něco říct.

„Proč má zrovna tvůj bratr na to takový vliv?" nechápal jsem.

„Já tu kladu otázky Yasuo!"

„No, očividně je tu klademe oba dva," odsekl jsem a založil si ruce ne hrudi. Atsuhi byl u mě dřív, než jsem se stihl nadechnout. Chytil mě pod krkem a donutil mě zacouvat až ke stěně na kterou mě silně přimáčkl. Nedusil mě. Jen mě pod tím krkem držel, aby mi ukázal svou nadřazenost. Dařilo se mu to perfektně.

„Takže si ten rozhovor zopakujeme," zavrčel mi do obličeje. „Ty jsi omega. Malé, podřadné stvoření, které nemá žádná práva. Já jsem naproti tomu alfa. Co budeš dělat rozhodnu já. Co budeš říkat taky rozhodnu já. Všechno, co se týče tvého života rozhodnu já. Protože mi tě tvá matka prodala. I když má matka trvá na tom, že nás zasnoubili, já tě v podstatě vlastním. A mé vlastní věci mi odporovat nebudou Yasuo. Nebo si to šeredně odskáčou."

Byl jsem si jistý, že se mi blíží nějaký záchvat. Srdce mi tlouklo jako splašené, v puse jsem měl sucho a ruce se mi třásly jako nikdy v životě. Navíc ruka pod mým krkem zesílila svůj tlak a částečně mi odřízla přísun vzduchu do plic.

„Rozumíš tomu?" zavrčel můj snoubenec - je to po tom jeho proslovu vůbec správné označení? - temně. Nemohl jsem mluvit. Na to bych spotřeboval příliš mnoho potřebného kyslíku. Proto jsem jen přikývl a Atsuhiho tlak na mém hrdle zmizel. Odstoupil ode mě dál, zaklonil hlavu a vydýchával se.

Já se sesul po zdi dolů a rozkašlal jsem se. Jednu ruku jsem si přiložil na krk, jako bych se hmatem snažil posoudit napáchané škody. To samozřejmě nešlo a tak jsem se zvedl a přešel k nedalekému zrcadlu.

Místo mě v něm stál bledý, vyděšený kluk s obrovskýma očima a jasně viditelnými rudými šrámy na krku. Pořád jsem kašlal a tak jsem se jednou rukou opřel o zeď vedle zrcadla a předklonil se, aby se mi lépe dýchalo.

Koutkem oka jsem v zrcadle zaznamenal pohyb a rychle jsem se napřímil. Kus za mnou stál Atsuhi a sledoval můj zrcadlový odraz. Podíval jsem se na něj a veškerou silou vůle jsem se donutil nerozklepat.

Atsuhi si prohlížel můj vyděšený obličej a šrámy na mém krku se zaujetím a něčím, co vzdáleně připomínalo znechucení. Výborně. Ne jen, že mě nenávidí. On je ze mě i znechucený. Hned se mi líp dýchá.

„Omlouvám se," ozval se. Vytřeštil jsem na něj oči a nevěřícně se k němu otočil.

„Cože?" vydechl jsem nechápavě. Atsuhi dál upřeně pozoroval můj krk.