𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅.

Má schůzka s Kyoshim mohla jen těžko dopadnout větší katastrofou. Nejenom, že se Atsuhi usadil v knihovně a odmítal odejít - čímž Kyoshiho pořádně vytočil - ale navíc ho celou dobu provokoval a kdykoli se jeho starší bratr pohnul, hned po něm vyjel. O Akiovi Kyoshi celou dobu tvrdošíjně odmítal mluvit a jediné, co na celých dvou hodinách bylo alespoň trochu povzbuzující, byly sendviče, které nám Amali přinesla. A přesně ve chvíli, kdy se Kyoshi se slovy, že to nemá cenu zvedl a chtěl odejít se dveře otevřely zase. Tak nějak jsem doufal, že je to Amali tentokrát s koláčem ale...spletl jsem se. Elegantním krokem, jako by snad ani nechodil po zemi nebo co, dovnitř vešel Tiara v černé kožené bundě a s několika náušnicemi v obou uších. Ten člověk měnil styl jako by to byly ponožky.

Tiara a Kyoshi se asi dvě minuty jen přeměřovali pohledy, než oba dva najednou vyštěkli první urážku. Myslím, že jedno bylo: „To sis ráno skončil zaplavat do gelu?" a ta druhá: „Tuhle košili snad nosila už tvoje babička." Ale nemůžu si být jistý ani zněním, ani tím co vzešlo od koho. A důvod? Naprosto jednoduchý. Atsuhi se totiž přesně v tu chvíli zvedl a nenuceně mi přehodil ruku kolem ramen.

Tiara si toho všiml jako první a se zvednutým obočím přestal štěkat všemožné nadávky, které ho napadly.

„Tak co hrdličky? Kolik se změnilo od té doby, co jste se mnou komunikovali naposledy?" zeptal se a zcela ignoroval Kyoshiho přítomnost.

„Skoro nic," odsekl jsem a zamračil se na něj. K mému - a pravděpodobně i Atsuhiho a Kyoshiho - nekonečnému údivu jsem ale nechal ruku svého snoubence přesně tam kde byla a možná jsem se k němu i o pár milimetrů přiblížil.

„Co potřebuješ Tiaro?" zeptal se Atsuhi nakonec a černovlasý alfa se malinko zamračil.

„Nesu špatný a míň špatný zprávy. Které chcete slyšet jako první?" zeptal se a rozhodil rukama do prázdného prostoru.

„Míň špatný," řekl jsem přesně ve chvíli, kdy Atsuhi vykřikl špatný. Kyoshi stál opřený o zeď vedle dveří a vypadal naprosto nezúčastněně.

„Fajn. Asi si budu muset vybrat sám," protočil Tiara očima. „Takže ty míň špatný," pokračoval hned a mně se na chvíli zdálo, že jsem v jeho hlase zaslechl nervozitu.

„Už to vyklop," ozval se Kyoshi ode dveří a Tiara se na něj zamračil.

„Tak hele, abys věděl, tebe se to míň špatný vůbec..."

„Tiaro co takhle ho ignorovat a prostě nám povědět o co jde?" navrhnul Atsuhi a černovlasý alfa se znovu obrátil od bratra pána domu. Pak si povzdechl a narovnal se.

„No...někdo za mnou byl..." zamumlal nakonec a Atsuhi protočil očima.

„A povíš nám kdo to byl?"

„Nějaký alfa. Nejsem si jistý jeho totožností, ale mám dojem že..."

„Že...?" pobídl jsem ho a on se na mě zamračil.

„Že je to tvůj otec Yasuo," řekl nakonec. Jsem si poměrně jistý, že kdyby mě Atsuhi nedržel kolem ramen, přesně v tuhle chvíli bych klesal k zemi jak zasažený kamenem do hlavy.

„Můj co?" byla má první otázka, když jsem po několika minutách znovu přišel na to, jak se ovládá hlas.

„Buď je to tvůj otec, nebo tvůj starší bratr. Něco kolem pětatřiceti, stejný vlasy jako ty, stejný tvar očí, dost podobný hlas...vlastně taková tvoje starší kopie s jinou barvou očí," vysvětlil rychle a já na něj zůstal zírat. Atsuhi mě pevně držel kolem ramen a podpíral mě.

„Tiaro prosím, řekni mi, že je to nějaký hloupý vtip," zamumlal jsem a on se zatvářil omluvně.

„Promiň. Byl za mnou kvůli nějakému obchodu. A...uvidím ho zase ve čtvrtek," zamumlal a já myslel, že se mi zastaví srdce.

„Ty se s ním uvidíš ve čtvrtek?" Nebyl jsem si tak docela jistý, jestli moje orgány fungovaly správně. To hučení v uších a slzy v očích jsou normální?

„Jo. A...chtěl jsem se tě zeptat, jestli tam nechceš být."

„Vidět svého otce?" nechápal jsem tak docela a Tiara opatrně pokýval hlavou. Byl si vůbec vědom toho, co mi tu navrhoval?

„Jo," odvětil jsem nakonec pevným - alespoň doufám - hlasem. „Jo, chci ho vidět."

„Yasuo myslíš si, že..." začal můj snoubenec a já se na něj otočil.

„Jestli si myslím, že je to dobrý nápad? Ano Atsuhi myslím si, že je," odvětil jsem a možná jsem byl trochu nepříjemný, ale...vzhledem k okolnostem to můj snoubenec jistě pochopil. Atsuhi se mi pozorně zadíval do očí a pak kývl.

„Dobře. Ale jedu s tebou," rozhodl a já kývl. Věděl jsem, ze samotného by mě nikdy jet nenechal.

„Tak dobře. Ve čtvrtek v deset dopoledne buďte v mé kanceláři fajn? Neřeknu mu, že přijdeš," řekl Tiara a já vděčně přikývl.

„Neměl jsi náhodou ještě nějaké horší zprávy?" zeptal se ho doteď tichý Kyoshi a Tiara kývl. To, že mu ani nic neodseknul znamenalo, že je to fakt zlý. Černovlasý alfa se zhluboka nadechl a pak po nás přelétl pohledem.

„Někdo se vloupal Centru kódů do databáze," začal a přelétl pohledem mezi Atsuhim a Kyoshim. „Všechny informace o Yasuovi a Akiovi jsou pryč. Včetně Listů identit," řekl.

Atsuhi na něj jen šokovaně zíral a Kyoshi vypadal, jako by ho někdo kopl do rozkroku. Tiara polkl a ještě jednou se nervózně ošil.

„A tvoje sestra Yasuo - Sayuri - je od včerejšího večera pohřešovaná," dokončil. A přesně v tu chvíli se moje tělo rozhodlo, že tohle už dneska nedá. Obraz přede mnou se rozmazal, myšlenky se vytratily, tep se zpomalil a já se jednoduše a velmi rychle skácel k zemi. A jelikož Atsuhi byl tak otřesený, že mě pustil, byl to pěkně tvrdý pád.

Dnes sice o něco kratší kapitola, ale na druhou stranu se alespoň konečně začíná něco dít...

V jedné dávné kapitole jsem psala, že se Yasuův otec ještě objeví. A dnes - když jsem seděla v buse a měla se učit slovíčka na test z francouzštiny - jsem si řekla, proč ne teď? Takže...už je skoro tady. Dámy a pánové Yiakin se blíží! A já doufám, že jste na něj alespoň podobně zvědaví jako já.

Zároveň chci předem upozornit, že na další kapitolu si pravděpodobně nějakou dobu budeme muset počkat. Do následujících dvou týdnů se totiž naší učitelé rozhodli dát všechna zkoušení, testy a známky a i když jsem královna prokrastinace, říkám si, že bych se nějakou dobu mohla soustředit na školu...

Díky za čtení, hodnocení a komentování mé knihy!