𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝙸.

(minimálně 15+)

Několik následujících dnů jsem se Atsuhimu vyhýbal, jako čert kříži. Kdykoli na chodbě zazněly jeho tiché kroky, utekl jsem do nejbližší místnosti.

„Jsi pitomec," zhodnotil mé chování Tiara, který mi jednoho dne prostě zavolal.

„Díky," zabručel jsem. „A kdes vůbec sehnal moje číslo?" dožadoval jsem se vysvětlení.

„Yasuo vážně se mě ptáš, kde jsem dokázala sehnat číslo omegy? Uvědomuješ si, že existují papíry, kde jsou informace o vás od narození, že jo?" zeptal se a já protočil očima.

„Jo pane bože," povzdechl jsem si. O existenci těchto "Listů identity" jak se jim říkalo jsem věděl a jako snad každá správná omega s ní zásadně nesouhlasil.

Listy identit byly snad nejprodávanější zboží na černém trhu a alfy si pomocí nich vybíraly své následné mazlíčky a otroky. Bylo mi z toho na zvracení.

„Ale abych tě uklidnil, tak jsem se k nim nikdy ani nepřiblížil. To číslo mi dala Machiko," ozval se Tiara, jako by vyčetl, na co myslím. Usmál jsem se a svalil se zády do postele. „A teď zpět k tomu, že jsi pitomec," navázal Tiara a já zaúpěl.

„Ježiš jdi do háje," zavrčel jsem tiše a z druhé strany linky se ozval tichý smích.

„Na omegu máš až neuvěřitelně prořízlou pusu," uchechtl se a já zavrčel něco, co jeho slova jen potvrdilo. „Kdybys byl někde jinde, než u Atsuhiho, asi by tě to přišlo draho," zamumlal.

„Já vím," souhlasil jsem tiše. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak shovívavý ke mně alfa tohoto domu byl. Kdokoli jiný by mě už buď prodal, nebo zabil.

„Přestaň se mu vyhýbat idiote. Neprospívá to ani jednomu z vás," ozval se Tiara po chvíli ticha.

„To se ti snadno řekne a mně těžko udělá," zabručel jsem, ale zvedl se na nohy a přešel ke dveřím ložnice.

„Slyším, že jsi v pohybu. Takže za ním jdi. A pak dej vědět, jestli oba žijete," zasmál se Tiara a já mu telefon s jednou nadávkou mířenou na jeho osobu položil. Dokázal jsem si naprosto přesně představit, jeho protivně příjemný smích.

Nikdy jsem neměl nijak zvlášť ve zvyku poslouchat, co mi kdo nařídil, ale Tiaru jsem bůh ví z jakého důvodu poslechl a vydal se směrem k Atsuhiho kanceláři. Alespoň jsem v to doufal. Po chvíli jsem si totiž uvědomil, že v jeho kanceláři jsem ještě nikdy nebyl.

Štěstí - nebo možná smůla - mi ale dnes přálo a po chvíli se přede mnou objevily dveře, které rozhodně vypadaly dostatečně honosně, aby byly od jeho kanceláře. Zaklepal jsem a po pár vteřinách se ozvalo tiché dále.

Atsuhi seděl za masivním dubovým stolem a něco si pročítal. Sotva jsem popošel jeho směrem, smetl mě nával horka.

„Yasuo? Co tu děláš?" zeptal se Atsuhi s pohledem upřeným na mé červené tváře.

„Těžko říct," zamumlal jsem a zhluboka se nadechl. Bylo mi čím dál větší vedro. „Jak dlouho tu jsem Atsuhi?" zeptal jsem se naléhavě a on svraštil obočí k sobě.

„Myslím, že teď někdy to budou tři měsíce. Proč?" zeptal se nechápavě a já zaúpěl.

„Kurva. Jak jsem kurva mohl přestat počítat?!" zamumlal jsem si sám pro sebe a musel se dlaněmi opřít o kolena. Atsuhi se zvedl a obešel svůj stůl.

„Yasuo jsi..." začal a přešel ještě blíž. A přesně v tu chvíli strnul na místě a zalapal po dechu. Zvedl jsem k němu vyděšený pohled a pokusil se o kus odstoupit.