𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅𝙸𝙸.

O dva dny později jsem měl novou ochranku. Atsuhi udělal co slíbil a já měl dobrý pocit, že pomáhám Zice. Ta ale moc nadšeně nevypadala. Když měla službu ona, zeptal jsem se jí na to.

"Ty nemáš radost, že máš teď čas na svého betu?" zeptal jsem se jí a ona na mě upřela pohled. Usmála se, ale nevypadalo to moc upřímně. Byl to spíš škleb než něco jiného.

"Ale jo, jsem šťastná," řekla nakonec a otočila se směrem k oknu. Tak to teda určitě. Vypadala jako hromádka neštěstí. Koutky úst měla věčně svěšené dolů, obvykle pečlivě nalíčené oči neměly ani řasenku a vlasy měla smotané do rozcuchaného drdolu. Ta byla všechno, jenom ne šťastná. Stoupl jsem si vedle ní a pozorně si jí prohlédl.

"Ziko? Jestli se něco děje, tak mně to říct můžeš," ujišťoval jsem jí. Ani se na mě nepodívala. "Všechno je v pořádku Yasuo. Neboj se," odbyla mě rázně.

"Budu hlídat před dveřmi, kdybys něco potřeboval," řekla a rychle zmizela. Vůbec jsem nechápal, co se dělo. Povzdechl jsem si a zadíval se z okna. Byl nádherný den. Slunce zářilo a osvětlovalo celou alfovu zahradu. Bílé růže svítily o sto šest a zelenější trávu jsem nikdy neviděl. Byl to ten nejnádhernější pohled, jaký jsem kdy viděl.

Ale dobré dny v mém životě zákonitě znamenaly, že přijdou špatné okamžiky. Vždy tomu tak bylo. Osud si se mnou rád hrál. A dnešek nebyl výjimkou. Sotva jsem si pomyslel, jak je venku nádherně, před branou se objevilo auto.

Bylo to nízké,, černé už od pohledu rychlé auto s tmavými okny. A já si ke svému zděšení uvědomil, že už jsem ho jednou viděl. A dokonce jsem i znal jeho majitele. Mé neblahé tušení se potvrdilo hned, jakmile auto dojelo až před schody vedoucí k domu, zastavilo a jeho řidič vystoupil ven. Člověk sedící na místě spolujezdce opatrně otevřel dveře a také pomalu vystoupil. I kdybych viděl jen jejich siluety, poznal bych je. Kyoshi s Akiem. Bezva. Sbohem pěkný dne. Sbohem bílé růže.

Otočil jsem se od okna a došel ke dveřím, které jsem otevřel. Zika stála vedle nich a opírala se o zeď. Jakmile si mě všimla, protočila očima. "Všechno je v pořádku Yasuo. Přísahám," zabručela. Já se zamračil.

"Teď jsem se tě nepřišel vyptávat. A ne, všechno není v pořádku. Přijeli Kyoshi s Akiem," vyhrkl jsem rychle a Zika se zarazila.

"Cože?" zeptala se.

"Kyoshi s Akiem. Přijeli," zopakoval jsem pomalu a zřetelně. Nechápavě nakrčila obočí.

"Co tady dělají? Vždyť jsme je nečekali," namítla chabě. Pokrčil jsem rameny.

"Netuším co tu dělají. Nechceš to dojít říct Atsuhimu?" zeptal jsem se. Zika horlivě přikývla a vydala se chodbou pryč. Zůstal jsem stát ve dveřích a díval se za jejími vzdalujícími se zády.

Když jsem se chtěl vrátit do pokoje, zjistil jsem, že nečekaní hosté už stojí v chodbě. A mně bylo blbé zavřít a schovat se před nimi. Obzvláště když ke mně mířili. Zatnul jsem si nehty do dlaní, ale zůstal stát na místě.

"Yasuo, co tady děláš sám?" zeptal se Kyoshi, když ke mně spolu s Akiem došel. Polkl jsem. Z jeho hlasu přímo čišelo násilí. Netušil jsem, že to vůbec jde.

"Zika šla pána domu upozornit na vaši přítomnost," odvětil jsem tiše a doufal, že na mém hlasu není příliš patrný strach, který ve mně tento konkrétní alfa vyvolával.

"Nešel jsi s ní?" zeptal se.

"Očividně," odvětil jsem. Chtěl jsem se zavřít ve svém pokoji, ale to bych před ním projevil až přílišnou slabost. A to jsem rozhodně neměl v úmyslu. Kyoshi kývl na Akia a ten se pomalu rozešel zpět. Když zmizel za rohem alfa se znovu otočil na mě.