𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸.

Sobota následujícího týdne se přiblížila až nebezpečně rychle. Když jsem Zice oznámil, kam se mám ten den vydat, nejdřív se na mě starostlivě zadívala a pak propukla v hysterický záchvat smíchu, který se změnil v bědování, když jí došlo, že tam bude muset taky. Po zbytek týdne jsem se snažil sehnat něco, v čem nebudu vypadat jako ubohá omega a - díky Amali z kuchyně - se mi to nakonec podařilo. Takže jsem momentálně stál před nevelkým zrcadlem v mém pokoji a vyjeveně na sebe zíral. A musel jsem uznat, že v obleku mi to neobyčejně seklo. 

Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť sebestředný nebo narcistický, ale pro jednou jsem to prostě uznat musel. Amali se někde podařilo sehnat kravatu a kapesníček v barvě mých vlasů a manžety byly pro změnu barvy mých očí. Oblek byl jednoduchý černý, ale i tak jsem si připadal jaksi výjimečně. Amali, která byla uvolněná z kuchyně aby mi pomohla se připravit skákala kolem a na svou práci byla očividně náležitě pyšná. Zika v jednoduchém černo černém obleku stála opřená o futra dveří a s kočičím úšklebkem mě pozorovala. 

"Díky Amali," poděkoval jsem kuchařce jednoduše a ta se celá zatetelila pýchou. "Jsi skvělá," dodal jsem ještě a nemotorně jí objal. Nemotorně proto, že jsem se pokoušel nezničit její mistrovské dílo. Opatrně mě objala nazpátek, ale během pár vteřin mě rychle odstrčila. 

"Nesmíme ti přece pomačkat oblek," napomenula mě rychle a pak šlehla výmluvným pohledem po Zice. "To je práce někoho jiného," zamumlala, ale já ji zaslechl. Zamračil jsem se a otočil se k Zice. Ta velmi špatně skrývala široký úsměv. 

"Já tě nenávidím," zasyčel jsem jejím směrem a Amali kdesi za mnou se potichu zahihňala. Šlehl jsem pohledem i po ní a ona se zatvářila velice kajícně. "Obě vás nenávidím," prohlásil jsem nakonec. 

"To je hezký Yasuo, ale už musíme jít," utnula mě nakonec Zika a já jí stále se zamračeným výrazem následoval z ložnice ven. Amali mě následovala a ještě než zase odběhla do kuchyně mi dala měkkou pusu na tvář. 

"Užij si večer," zamumlala ještě a mrkla na mě. Zmizela dřív, než jsem jí stihl probodnout pohledem. Zika mě popadla za loket a začala kamsi táhnout. 

"Umím chodit sám," zabručel jsem a ona se smíchem zavrtěla hlavou. Když jsme se o pár minut později objevili v hale, Atsuhi už na nás čekal. A říct, že mu to slušelo by byla hrubá urážka toho, jak vypadal. Vypadal naprosto fantasticky, dokonale a já nevím kolik dalších přídavných jmen by se dalo použít. 

"Zaklapni pusu," zamumlala mi do ucha Zika a já jí rychle zavřel. Atsuhi se k nám otočil a na jeho tváři se objevil mírný úsměv. Zastavil jsem se až před ním a ještě jednou ho sjel pohledem od hlavy až k patě. 

"Vypadáš dobře," zhodnotil jsem nakonec. Sice vypadal mnohem víc než to, ale přece jsem mu tu nemohl vyklopit všechna ta přídavná jména, co má geniální hlava vymyslela, no ne? Jeden koutek vytáhl vzhůru a tentokrát přejel pohledem on mě. 

"Taky nejsi k zahození," usmál se a já po něm šlehl pohledem. 

"Větší kompliment by tě zabil, že?" zeptal jsem se ho s úsměvem. 

"Je to možné," pokýval vážně hlavou a já se uchechtl. Atsuhi se podíval na stříbrné hodinky jež se mu skvěly na zápěstí a svraštil obočí. "Nerad ti to říkám, ale měli bychom vyrazit. Matka nenávidí pozdní příjezdy," zabručel a já protočil oči. I tak jsem ho ale následoval z domu ven. Zika, která se do té doby držela za námi a zlomyslně se křenila přiskočila ke dveřím na místo řidiče, ale Atsuhi zavrtěl hlavou a ona ztuhla. 

"Cestou tam pojedu já. Budu potřebovat, abys nás dovezla zpět," vysvětlil a ona kývla a přesunula se ke dveřím dozadu. Chtěl jsem do nich také nastoupit, ale Atsuhi mě zarazil a kývl hlavou směrem k místu spolujezdce. Zvedl jsem obočí, ale neprotestoval jsem a obešel jsem auto, abych se dostal ke svému místu. Stačil mi jediný pohled na Ziku, aby mi bylo jasné, že tohle bude probírat hodiny a hodiny.