𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝚇.

Cestu domů jsem ani nevnímal. Pamatoval jsem si jen to, jak jsem vystoupil z auta a bez jakéhokoli dalšího slova jsem odešel do svého pokoje. Atsuhi se na mě ani nesnažil naléhat ať něco řeknu. Popravdě ani nevím, jestli z toho auta vystoupil. Ziku, která se na mě hned po příjezdu vrhla s tunou otázek jsem odbyl tím, že jsem unavený a pak už jsem jen ležel na své posteli a zíral do stropu. Pořád mi to tak docela nedocházelo. Mluvil jsem se svým otcem. Vyčetl jsem mu všechno, co jsem mu vyčíst chtěl. A zjistil jsem, že mám bratra.

Zhruba o dvě až deset hodin jsem se zvedl a odešel do koupelny, kde jsem na sebe nějakou dobu zíral do zrcadla. Měl jsem sto chutí si okamžitě přebarvit vlasy na jinou barvu. A kdybych nějakou měl po ruce, pravděpodobně bych to i udělal. Strčil jsem obličej pod studenou vodu a chlad který se mi zabodl do kůže na chvíli přehlušil všechny otravné myšlenky, které mi neustále běžely hlavou. Jakmile jsem ale hlavu zpod vody vyndal, byly zpět. A jelikož jsem se nechtěl utopit, musel jsem udělat něco jiného, abych se jich zbavil. A jediné co mě napadlo bylo si o tom s někým promluvit.

Zika momentálně nepřipadala v úvahu. Nechtěl jsem jí ani vidět, ani s ní mluvit. Poslední dobou byla napružená po každé otázce. Tiara byl daleko a mně se tohle nechtělo řešit přes telefon a Amali nebo Tanyu jsem neznal natolik dobře, abych s nimi řešil zrovna tenhle typ věcí. Vyřazovací metodou mi tedy zbyl pouze jediný člověk. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Jednoduše jsem se sebral a zanedlouho jsem stál před ložnicí svého snoubence.

Po dvojím zaklepání se ozvalo tiché dále a já opatrně otevřel dveře. Atsuhi seděl na posteli - podle tmy za prosklenou stěnou jsem usoudil, že opravdu uběhlo spíš deset hodin, než dvě - na sobě měl jen kalhoty od pyžama a v záři úplňku, který dnes shodou náhod byl, mu zlaté vlasy trochu světélkovaly. Jakmile mě spatřil, napřímil se a na tváři se mu objevil mírně napjatý úsměv.

„Yasuo. Co potřebuješ?" zeptal se starostlivým tónem a já si povzdechl. Můj rozum dnes už asi vzal za své, protože v následujících několika vteřinách jsem ho rozhodně nepoužíval. Bezmyšlenkovitě jsem došel až k němu a prostě se svalil na postel vedle něj. Atsuhi se mým činem zdál stejně překvapený, jako bych byl já kdybych nad ním přemýšlel. To jsem si ale naštěstí zakázal.

„Potřebuju s někým mluvit. Vlastně nemusíme ani mluvit o dnešku. Jen potřebuju mluvit a...nevím. Přišel jsi mi jako vhodný kandidát," zamumlal jsem a on se posunul tak, aby mi udělal víc místa. Skopl jsem z nohou boty a opřel se o pelest postele vedle něj. Nějakou dobu jsme seděli v naprostém tichu, než jsem se odvážil promluvit.

„Děkuju," zachraptěl jsem a on se na mě otočil. „Děkuju, že jsi tam dneska byl."

„Samotného bych tě tam nikdy nepustil," odvětil na to a já se pousmál.

„Já vím. A za to přesně ti děkuju." Nastala další dlouhá pauza, kterou tentokrát přerušil on.

„Proč jsi šel zrovna za mnou? Budu poslouchat klidně celou noc, ale...co přesně tě sem přimělo jít?" zeptal se a já naklonil hlavu na stranu.

„Nevím. Jsi můj snoubenec. Člověk by čekal, že půjdu za tebou. A vím, že ti nebude vadit mě poslouchat. Z nějakého důvodu jsi imunní vůči mé "zcela dokonale uspávající a nudné vyřídilce" jak tomu říkala matka," pokrčil jsem rameny.

„Ty nejsi ani uspávající, ani nudný Yasuo," zamračil se Atsuhi a já se na něj pousmál.

„Ani když mluvím o historii?" zeptal jsem se a on se uchechtl.

„Ani tehdy. Ty bys mi mohl vyprávět i o morových epidemiích a mě by to stejně přišlo fascinující," prohlásil a mě to zahřálo u srdce. Které se jen tak mimochodem v poslední době v jeho přítomnosti hlásilo docela často.

„To je dobrý vědět," utrousil jsem a on přikývl. Nadechl jsem se, že začnu mluvit o tom, proč jsem vlastně přišel, ale...nějak jsem nemohl přijít na to, co to vlastně bylo. Samotná jeho přítomnost mě uklidnila natolik, že mé myšlenky konečně začaly fungovat normálně a usměrnily se.

„Chceš si o tom tedy promluvit? O tom dnešku." zeptal se a já zavrtěl hlavou.

„Ne. Teda ne že bych nechtěl ale...nevím ty myšlenky už se tak nějak uklidnily...ty jsi je dokázal uklidnit," zamumlal jsem a on se na chvíli zatvářil překvapeně.

„To jsem rád," řekl nakonec a já se na něj usmál.

„Chceš mluvit o něčem jiném?" zeptal se. „Nemusíš jestli nechceš. Můžeme tu jen sedět a být zticha," dodal honem a já s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Ne. Mluv ty. Něco mi vyprávěj," navrhl jsem a on se zatvářil překvapeně.

„A co bys tak chtěl slyšet?" zeptal se a já se svezl po pelesti tak, že jsem hlavou spočíval na polštáři a nohy jsem si přehodil přes ty jeho.

„Nevím. Cokoli. Třeba proč se s Kyoshim tak nesnášíte," navrhl jsem a on si povdzechl. Prohrábl mi prsty vlasy a zaklonil hlavu.

„Není to tak, že bych Kyoshiho nesnášel. Dřív to vlastně nebyl jen můj bratr, ale i nejlepší kamarád. Ale...s Akiem se všechno změnilo," povdzechl si a já se na něj zezdola zadíval.

„Jaký byl Kyoshi před Akiem?" zeptal jsem se a on se mi podíval do očí.

„Byl...můj velký vzor. Zastával se slabších, pomáhal mámě i tátovi se vším co dělali a vždycky mě chránil. Ve škole si na mě nikdy nikdo nedovolil, protože můj starší bráška by jim všem zmaloval ksichty," uchechtl se a já si to představil. Taky jsem se musel pousmát.

„Proč se tak změnil?" zeptal jsem se a Atsuhi si povzdechl.

„Nevím. Ale pamatuji si přesně, kdy se to stalo. Ještě jsem bydlel s mámou a tátou a on tam ten den byl taky, i když už bydlel jinde. Hráli jsme deskovky, hodně si povídali...taková rodinná idylka. A pak mu nějaký kamarád zavolal, že je ve městě skvělá pařba v nějakým klubu a on tam s omluvou zamířil. A když jsem ho viděl poté...ani se na mě neusmál. Už nikdy mi neřekl Athi. Už nikdy mi jen tak nepocuchal vlasy čistě proto, že byl starší. Už to...nebyl to on," řekl a zavrtěl hlavou. Chtěl jsem se na něco zeptat, ale on pokračoval.

„Tehdy už jsme se nějakou dobu znali s Tiarou. A...ti dva se nikdy moc nemuseli, ale do té doby vždycky zůstávali u slovních přestřelek a urážek. Den poté, co Kyoshi poznal Akia Tiara přišel k nám když tam byl i Kyoshi a navázal na debatu, kterou vedli, když se viděli naposledy. Bylo to něco tak normálního, že se nad tím nikdo z nás ani nepozastavil. Vlastně, co si tak pamatuju, mě ty jejich dohady i docela bavily. Bylo fajn pozorovat, jak hluboko se tomu druhému dokážou dostat pod kůži. Ale ten den...Kyoshi se prostě choval jinak. Normálně by Tiarovi něco odsekl, ten by něco odsekl a skončilo by to u toho, že by jeden druhého nazvali idiotem. Ale ten den se můj bratr zvedl, přešel k Tiarovi a pravým hákem ho zasáhl do brady. A pak bez jediného slova odešel. Ten den se mé mínění o něm zhoršilo o sto procent a já ho poprvé v životě neviděl jako svého úžasného staršího bratra. A už nikdy se to nezlepšilo." Atsuhi zakončil své vyprávění a povdzechl si. Asi bylo bolestivé o tom tolik mluvit.

„To je mi líto," zamumlal jsem a on se na mě zadíval. Jeho koutky se zvedly a zavrtěl hlavou.

„To nic. Už je to skoro rok a půl. Už je to pryč," povdzechl si a pokusil se na mě usmát. Žalostně se mu to nepodařilo.

Udělal bych v tu chvíli cokoli, abych z jeho tváře smazal to zklamání a smutek. A tak jsem udělal to jediné, co mi připadalo správné. Zvedl jsem se na jednom lokti, druhou ruku jsem mu položil na zátylek a přitáhl jeho rty k těm svým.

Přiznám se, že o francouzštině jsem ještě nikdy kapitolu nezveřejňovala... Ale nějak jsem prostě nemohla čekat dalších sedm hodin, takže...tady je!