𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸.

Seděl jsem na své posteli a přemýšlel, proč mě matka tak nenávidí. Hned potom, co Sayuri vylezla oknem jsem se posadil na postel a zíral do prázdna. Sice jsem jí řekl, že si půjde balit, ale...co si mám sakra jako vzít?!

Shrňme si co se zítra stane. Zaprvé, přijede pro mě naprosto cizí beta. Zadruhé, odveze mě za nějakým alfou se kterým mám strávit zbytek života. Zatřetí, seznámím se s alfou o jehož bratrovi se říká, že je to ďábel poslaný na zem. A začtvrté, odejdu od rodiny se kterou jsem doteď strávil 18 let ať už mě matka nenávidí sebevíc. Přiznám se bez mučení, dovedu si představit i lepší soboty. 

S povzdechem jsem se svezl na zem a vytáhl z pod postele tašku. Ať už byly mé vyhlídky sebehorší, nebyl jsem schopen s nimi něco udělat. Mohl jsem je akorát tak přijmout.

________________________________

Když jsem se ráno probudil, chvíli jsem si myslel, že je vše normální. Že prostě vstanu, půjdu do práce a svět se bude dál točit jako doteď. Okamžik nato mi došlo jak moc se pletu.

Když mi došlo, že zanedlouho všechno co znám skončí, vymrštil jsem se do sedu. Vedle mé postele byly úhledně srovnané dvě sportovní tašky. V jedné bylo pár kousků oblečení a věci, co jsem tu nechtěl nechat. Druhá byla nacpaná knihami až skoro nešla zavřít.

Pomalu jsem se zvedl z postele a dobelhal se do koupelny. Vyčistil jsem si zuby, vypláchl pusu, umyl obličej a prsty se pokusil své rudé vlasy dát alespoň do nějakého tvaru, který nevypadal, jako by v nich něco hnízdilo. Ne že by se mi to nějak dvakrát podařilo... Pak jsem se došoural zpět do svého pokoje a navlékl na sebe svou bílou mikinu a černé džíny.

Zaslechl jsem skřípnutí dveří a tak jsem se k nim otočil. V nich stála nezaměnitelná postava mé matky, která - ačkoli byla o šestnáct centimetrů menší - na mě vždycky pohlížela jako na poddaného ze svého trůnu.

Teď tam jen stála a rozhlížela se po mém pokoji. „Vzal sis všechny knihy," řekla po chvíli. Přikývl jsem a přehodil si obě tašky přes ramena. „I ty co jsem ti koupila já," dořekla a já se zarazil. Jestli chce říct to co si myslím, tak přísahám... „Ty tu zůstanou pro tvou sestru Yasuo," řekla a já zatnul zuby. „Moc dobře víš, že Sayuri čte nerada. A už vůbec ne to, co čtu já," procedil jsem. „Ty knihy tady zůstanou Yasuo. A vybal je rychle. Ta beta je tu do deseti minut," řekla matka chladně, otočila se na podpatku a odešla.

Vztekle jsem obě tašky shodil na zem a rozepnul zip jedné z nich. V té tašce bylo dvacet šest knih. Když jsem jí znovu zapínal bylo jich tam dvanáct. Zbylých čtrnáct, které mi koupila matka jsem poskládal do úhledných hromádek na své bývalé posteli.

Když jsem vyšel ze svého pokoje, čekala na mě Sayuri. Stála hned před mými dveřmi a tudíž jsem neměl nejmenší šanci se jí vyhnout. Jakmile mě uviděla, vrhla se mi kolem krku. "Dávej na sebe pozor bráško," zamumlala a já s hlavou na jejím rameni přikývl. "Budu," slíbil jsem a ona mě pustila. Máma stála u dveří a nervózně poklepávala nohou o podlahu.

Došel jsem až k ní a těsně před ní se zastavil. Podívala se na mě a rty stáhla do tenké, sotva viditelné linky. "Knihy jsem nechal na posteli," oznámil jsem a chtěl kolem ní projít ven a dolů po schodech. Zastavila mě ale ruka na předloktí. "Yasuo já..." začala máma a já ji obezřetně pozoroval. Pak vydechla a ruku stáhla zpět k sobě. "Dej vědět až budeš znát datum svatby," řekla nakonec upjatě a já tupě přikývl. Co jsem čekal? Že mě obejme, řekne že nikam nemusím a budeme si spokojeně žít jako tříčlenná rodinka? Na to už je pozdě.

Bez dalšího ohlédnutí jsem i se svými dvěma taškami vyšel ze dveří a zabouchl je za sebou. Klíče jsem sundal z kovového kroužku a odložil vedle ozdobného květináče na pavlači. Pak jsem co nejrychleji seběhl schody na chodník a shodil tašky z ramen. Vytáhl jsem telefon, zapojil sluchátka a pustil si svou oblíbenou hudbu. Mohl jsem ještě zůstat v matčině bytě ale... Sayuri by brečela, máma se vztekala že ségra brečí a já bych byl naštvaný na obě dvě. Odejít byl lepší nápad.