𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝙸.

Zíral jsem na něj a nemohl odtrhnout oči. Byl...byl tak zvláštní, že mě to nutilo zkoumat na něm každý detail. Zatímco na dokonalých rtech se mu usadil líný úšklebek v očích se mu zračila ostražitost. Ruce v kapsách napovídaly uvolněné náladě, ale zatnutá čelist naopak zlosti. Viděl jsem ho maximálně dvacet vteřin a už teď mě mátl.

Veškerou silou vůle jsem se donutil hlavu otočit na jiné členy rodiny a nezírat jen na svého budoucího partnera. Paní Machiko hrál na rtech jemný úsměv, když si mě prohlížela a na rozdíl od očí jejího mladšího syna, jí se úsměv odrážel i v očích. Malinko jsem se na ní pousmál a její úsměv se rozšířil.

Přeskočil jsem pohledem na jejího muže, kterého pevně držela za rámě. I on se mírně usmíval a i jemu se úsměv lehce dotýkal očí. Všiml jsem si, že se mu přes nos a bradu táhne pár jizev, které se při každém mimickém pohybu mírně napnou.

Než jsem ale stačil prozkoumat i obličeje zbylých dvou Zika do mě zezadu jemně dloubla prstem, abych uhnul a pak i s mými taškami předskočila přede mě. Předvedla hlubokou úklonu a pak se narovnala. "Pane toto je Yasuo Kobayashi." představila mě a já začal přemýšlet, jestli se mám také uklonit. Machiko mě ale mého dilema zbavila, když se ke mně ladným krokem rozešla.

Byla ode mě jen asi dvacet kroků, takže za vteřinku stála přede mnou. Přejela po mně pohledem a zaměřila se na mé vlasy. Pak se její rty znovu roztáhly do širokého úsměvu. "Máš nádherný odstín vlasů." řekla nakonec. Tak laskavý hlas, kterým na mě promluvila jsem v životě neslyšel. Nutil mě se usmát, ani jsem nevěděl proč. "Děkuji." zamumlal jsem nakonec. Natáhla ke mně ruce a pevně mě sevřela v náruči.

"Ach dítě, na tuhle chvíli jsem čekala roky." vydechla a já nakrčil obočí. "Roky?" zeptal jsem se nejistě. "Od té doby, co jsme se s tvou matkou domluvily, že se s Atsuhim vezmete." vysvětlila a já zvedl obočí skoro až k vlasům. "Copak?" zeptala se paní Machiko a já zavrtěl hlavou. "Omlouvám se, jen...má matka mi to sdělila včera večer." zamumlal jsem a tentokrát vystřelilo vzhůru obočí paní Machiko. "Aha." vydechla nakonec.

V tu chvíli se ostatní rozhodli k nám připojit a tak jsem byl najednou v obležení celé rodiny. Pan Kazuo se na mě mírně usmíval, Kyoshi se intenzivně snažil na mě nedívat, Akio na mě prostě zíral a Atsuhi se na mě intenzivně mračil. Fakt paráda. Ale naštěstí jsem tu měl záchranu, kterou jsem sice znal jen o pár hodin déle než rodinu, ale momentálně byla jediná, kdo se mě pokusil dostat z jejich obležení.

„Pane? Možná bych mohla Yasua provést po sídle." ozvala se Zika a na její tváři se objevil mírný strach z odpovědi. Atsuhi po ní jen šlehl pohledem a rázně kývl. Zika ke mně přistoupila a kývla bradou ke schodům aby naznačila kam se mám vydat. Když jsme se dostali až do haly, Zika mě popadla za loket a zatáhla do stínu jedné záclony. „Díky." zamumlal jsem když jsem se opřel o zeď a hluboce vydechl. „Za nic. Vypadalo to, že tě sežerou za živa a zatím se mi docela zamlouváš, tak jsem tě chtěla ušetřit." zazubila se a pak mě popadla za loket. „Ale teď musíš absolvovat prohlídku sídla. V té rychlosti mě nenapadla žádná lepší výmluva, proč se zdejchnout." podívala se na mě omluvně a já kývl.

O hodinu a půl později jsem naprosto vyčerpány ležel na posteli v pokoji, který mi Zika představila jako mou ložnici. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Hodinu a půl jsme procházeli domem a Zika ukazovala na jednotlivé místnosti a říkala mi co kde je. Zapamatoval jsem si asi třetinu a prohlídka byla ztížena tím, že se Zika za každou cenu snažila vyhnout členům rodiny, kteří byli doslova všude. Na malý počet a obrovský prostor celkem úctyhodný výkon, řekl bych.

Zika stála opřená o zeď vedle dveří a s úšklebkem mě pozorovala. „Tak co princátko? Jaký máš dojem z domu?" zeptala se a ještě víc se zakřenila. „Je obrovský a už teď mě děsí." zamumlal jsem a promnul si oči. „Kriste pane Yasuo, tohle bude jednou tvůj dům, tak se koukej vzpamatovat." zabručela Zika a rozesmála se.

Její smích přerušilo zaklepání na dveře, které minimálně mně znělo fakt zlověstně. Zika se bezmyšlenkovitě napřímila a otevřela dveře. A jak jinak, stál v nich Atsuhi a stále se vytrvale mračil. „Pane." uklonila se Zika mírně a ustoupila na stranu. „Ziko. Nech mě chvíli s mým nastávajícím o samotě prosím." řekl místo pozdravu a Zika přikývla a vycouvala z místnosti. Přes jeho rameno se na mě ještě povzbudivě usmála.

Když se za Zikou zavřely dveře, Atsuhi došel k oknu a zadíval se do něj. Já se mezitím zvedl a nejistě jsem postával vedle postele. „Jak se ti líbí dům?" ozval se Atsuhi po chvíli a já překvapením nadskočil. Po chvíli mi došlo, že mluví na mě a tak jsem rychle odpověděl. „Je krásný. A obrovský." vykoktal jsem a on se na mě otočil. „Mám pár pravidel, která budeš dodržovat, ano Yasuo?" zeptal se a já polkl. „Ja...jakých pravidel?" zeptal jsem se a zacouval pár kroků dozadu, protože přešel na mou stranu postele.

„Jsou přesně tři." řekl a přistoupil ještě blíž. Ustoupil jsem až jsem se opíral o hranu postele. „Za prvé, kousnu tě až po prvním cyklu hárání, do té doby ne." řekl a mě polilo horko. Přesto jsem se ale přinutil přikývnout.

„Za druhé, od mé rodiny, kromě mé matky, se drž dál. Pro svou vlastní bezpečnost. To pravidlo se týká zejména Kyoshiho." zavrčel a já znovu přikývl.

„A za třetí, nikdy si nezačneš nic s nikým, než se mnou." zavrčel. „Bav se s ostatními omegami. Klidně i se Zikou a betami. Ale jestli zjistím, že jsi s jedinou z nich něco měl, poletí jak dotyčná osoba tak ty. Do propasti a s hlavou mimo krk. Je to jasné?" zeptal se a já vytřeštil oči. Přistoupil blíž, až jsem cítil jeho dech na svých rtech. „Je to jasné?" zavrčel znovu a já se donutil k mírnému pohybu hlavou.

„Výborně." zabručel a prsty mi prudce zvedl hlavu. Zadíval se mi do očí a zatímco z jeho čišela autorita, z mých čirá hrůza. Když v mých očích postřehl strach, pustil mou bradu a o krok poodstoupil. Trhaně jsem se nadechl a posadil se na postel. Oči jsem ale stále nespouštěl z alfy stojícího přede mnou.

Zamyšleně na mě shlížel a jeho modré oči mě probodávaly skrz na skrz. Nervózně jsem se ošil. Jeho pohled mi nebyl ani zdaleka příjemný. „Večeře je v osm v jídelně. Do té doby si dělej co chceš. Zika je - alespoň po dobu přítomnosti mého bratra - něco jako tvá ochranka a VŽDYCKY bude vědět kde se nacházíš. Nechci abys někde sám narazil na Kyoshiho." řekl, otočil se a odešel. Zika, která stála za dveřmi s ním ještě pár vteřin mluvila a když Atsuhi zmizel, vřítila se do mého pokoje jako uragán.

„Slyšels to? Jsem tvoje ochranka!" vyhrkla a oči jí vesele svítily. Usmál jsem se taky, ačkoli jsem byl pořád celý rozklepaný z mého rozhovoru s Atsuhim. Jestli takhle bude vypadat náš společný život, mám se fakt na co těšit.

❤️Ahojky zlatíčka! Jsem na živu. Pořád...

Každopádně, tady máte novou kapitolu a doufám, že se bude líbit. Ráda bych vám slíbila, že další vyjde brzy ale...ne nevyjde brzy. Znám se moc dobře na to abych vám to slíbila.

Zatím (asi tak na měsíc) se mějte a užívejte prázdniny.

sayonara. (さよなら)❤️