𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝚅.

Neznámé číslo: Měl jsi pravdu. Kdy máš čas?

Přesně tato slova svítila na mé obrazovce, zatímco jsem na ně něco kolem deseti minut překvapeně zíral. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, kdo to napsal. 

Já: Cos mu provedl?

Odepsal jsem. Ani jsem nevěděl, proč jsem se na to ptal. Nechtěl jsem znát odpověď. A přesto jsem to napsal.

Neznámé číslo: Nic, co bych neudělal už dřív.

Kyoshi odpověděl během chvíle. Zavřel jsem oči a sevřel telefon v ruce. Před očima se mi stále objevovaly Akiovy velké modré oči, naplněné strachem a nenávistí pokaždé, když se podíval na svého druha. Co jsem si sliboval od toho mu nabízet tu rádoby poradnu? Ten chlap je magor. Příroda mu určila někoho navěky milovat a on ho místo toho tyranizuje. 

Já: Máš dojem, že mám nějak zvlášť nabitý program? Celé dny doslova jen sedím na zadku a nic nedělám.

Odpověděl jsem nakonec a musel se přitom uchechtnout. Zika, která seděla na křesle poblíž mé postele se na mě podezřívavě zamračila. 

"S kým si píšeš?" ozvala se hned a já se na ní podíval. Vypadala nervózně. A taky trochu naštvaně.

"Se Sayuri. Píše, že máma začala úplně bláznit od té doby, co jí odsud Atsuhi vyrazil," vymluvil jsem se rychle a Zika se s drobným pokývnutím hlavy otočila zpět ke svém telefonu. Podíval jsem se zpět na obrazovku a zjistil, že mezitím od Kyoshiho přišla další zpráva.

Neznámé číslo: Pravda. Bráška si tě drží zkrátka. Přijedu zítra. Kolem poledne. V knihovně.

Stručné věty k němu perfektně sedí. Nic osobního. Nic nadbytečného. Jen to nejnutnější. Stejně jako když mluví. 

Já: Ok. Řekneš to Atsuhimu?

Neznámé číslo: Tak asi těžko budu v jeho domě, povídat si s jeho snoubencem, aniž by o tom on věděl, že?

Ten jízlivý tón skoro slyším. Potlačím další uchechtnutí. 

Já: Fajn génie. Napiš mu to ty. Já jdu relaxovat do knihovny. Pokus se do zítřka nic neudělat Akiovi.

Neznámé číslo: Kdybys nebyl omega, patrně bych tě za tohle zabil.

Já: Odkdy ti kódy brání v násilí?

Několik dalších minut neodpověděl a já začal pomalu zpytovat své svědomí. 

Já: Promiň. Nemyslel jsem to tak. Atsuhimu to klidně řeknu sám.

Pořád neodpovídal a já už se pomalu začal loučit s naším zítřejším setkáním.

Neznámé číslo: To teda řekneš. Jako trest za to, cos mi napsal.

Já: Trest?

Neznámé číslo: Tak jestli si to s ním chceš dát znovu, bránit ti samozřejmě nebudu. Alespoň budeš mít zítra o čem mluvit.

Já: Náhodou mám zajímavý život i bez rodiny Tanaka abys věděl.

Neznámé číslo: To se mi nechce věřit. Omega z chudinský čtvrti, která má jen sestru a matku? Co je na tom zajímavý.

Já: Víš, někoho by to mohlo urazit.

Neznámé číslo: Toho jsem si plně vědom.

Já: Zítra ti povím o svém skvělém otci.