𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸.

Tiara se křenil jako pitomec. Sotva mě uviděl, oči mu sjely na můj krk a zaznamenaly drobný otisk zubů, který na něm zůstával. Moc dobře jsem věděl, že je hloupost to zapírat nebo skrývat, ale...i tak jsem měl silné nutkání si vzít šálu nebo tak něco.

„Gratuluju,“ zazubil se na nás a já otráveně protočil očima. Naproti tomu Atsuhi se křenil stejně idiotsky jako Tiara. Přitáhl si mě blíž a naklonil mi bradu na stranu, aby zkontroloval, že tam značka ještě pořád je.

„Atsuhi ta značka je tam už navždy. Nemusíš jí kontrolovat každých deset vteřin,“ zavrčel jsem a on se uchechtl. Tiara nás pobaveně sledoval.

„Myslíte, že někdy taky najdu někoho takového?“ zeptal se zničehonic a já se na něj překvapeně zadíval.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se a on naklonil hlavu na stranu.

„Vy dva k sobě tak nějak pasujete. Přes to všechno co se stalo vypadáte spokojeně. Ptám se jestli někdy taky najdu někoho takového,“ vysvětlil a já na něj zíral jak na sáně v létě.

„Jasně, že najdeš,“ ozval se Atsuhi po chvíli ticha. Tiara naklonil hlavu na stranu a pousmál se.

„Tomu ani ty sám nevěříš,“ povzdechl si a zvedl se. Chtěl jsem něco namítnout, ale on mě nenechal. „A teď, proč jsem vlastně přišel. Příští týden v muzeu probíhá otevíračka egyptské expozice. Zaměřeno na egyptskou mytologii. A já bohužel nemám s kým jít. Takže jsem přišel pozvat vás dva. Nebo teda Yasua, ale nepředpokládám, že bys ho nechal jít samotného.“ Okamžitě jsem se otočil k Atsuhimu, který se mračil.

„Příští týden nemám ani chvíli čas,“ zabručel.

„Proč že mě tam vlastně nepustíš samotného?“ zeptal jsem se a on se trochu zamračil.

„Protože tam bude spousta cizích alf,“ odpověděl, jako bych to snad nevěděl.

„To je sice pravda. Ale díky tomuhle,“ ukázal jsem na svůj krk „už se mnou nic nezmůžou, ne? Ani neucítí moje feromony," připomněl jsem mu a on se zamračil.

„Ale...“ začal namítat a já přimhouřil oči.

„Atsuhi, je to egyptská expozice. Já tam prostě půjdu. Co si tak pamatuju, tak před pár týdny jsi mi řekl, že Tiara a tvá matka jsou alfy, se kterými mě necháš o samotě. A Tiara by tam přece byl se mnou. Ne?“ otočil jsem se na černovlasého alfu a ten rychle přikývl. Atsuhi si mě ještě chvíli přeměřoval pohledem, než protočil očima a povzdechl si.

„Budeš ho střežit jako oko v hlavě,“ rozkázal Tiarovi a ten protočil oči. Nakonec ale smířlivě zvedl ruce a pousmál se.

„Neboj. Budu o něm vědět na každým kroku,“ slíbil a Atsuhi pokýval hlavou.

„Fajn. Ale jestli si ukopne třeba i jen palec u nohy, tak se mi budeš zodpovídat,“ zabručel a Tiara se uchechtl.

„Pak mu osobně donesu náplast. Slibuju.“ Ti dva se na sebe ještě chvilinku upřeně dívali, než se Tiara rychle rozešel ke dveřím.

„Fajn. Yasuo vyzvednu tě v úterý v sedm hodin. Atsuhi, dovezu ho do devíti. Všichni spokojení? Jsem už jako vaše chůva.“ Když jsme se na něj oba ošklivě zamračili, uchechtl se. „Jste si podobnější než si uvědomujete,“ poznamenal a během vteřiny už byl pryč. Atsuhi se zvedl a já se na něj podíval se zvednutým obočím.

„Jdeš někam?“ zeptal jsem se. Atsuhi se ke mně otočil a naklonil hlavu na stranu.

„No jestli mě tu chceš, klidně zůstanu,“ odvětil nakonec a já se zakřenil. 

„Nic takovýho jsem ani náhodou neřekl,“ odsekl jsem a založil si ruce na hrudi. Tiše se uchechtl a přešel blíž.

„Nefungovalo to ani předtím. Kde bereš jistotu, že ti to budu věřit teď?“ zeptal se a posadil se na opěrku mého křesla. Proč lhát? Břichem se mi prohnalo takové hejno motýlů, až jsem se ptal, proč mi nelezli i ušima. Atsuhi moc dobře věděl, co se mnou dělá a jeho úsměv to jasně říkal.

„Nesnáším tě,“ zabručel jsem a on protočil očima.

„Jen si to dál nalhávej,“ zamumlal. „Proč že jsi to vlastně nechtěl, abych šel?“ zeptal se a bravurně změnil téma.

„Protože bych se tu ukousal nudou. Ale teď si říkám, že to není až tak špatný nápad,“ zavrčel jsem. Atsuhi znovu protočil očima - což v mé přítomnosti dělal až nehezky často - a naklonil se blíž.

„Já vím moc dobře, jak zahnat nudu,“ zamumlal a já zvedl obočí. Když mi došlo, co tím myslí, vyskočil jsem na nohy až jsem ho málem shodil a odstoupil od něj o dva kroky.

„Pitomče! Tohle je knihovna! Posvátná místnost!“ skřehotal jsem a on mě s úsměvem pozoroval, než se zvedl a rozešel se mým směrem. Začal jsem ustupovat hlouběji mezi regály a nespouštěl jsem ho z očí.

„Postvátná místnost?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Jak mohl i při tomhle gestu vypadat tak neskutečně dobře mi hlava nebrala. To ovšem neměnilo nic na tom, že to byla pravda.

„Atsuhi...“ začal jsem, ale to už mě dostal až do kouta a opřel se rukou o poličku za mnou, čímž mi znemožnil únik. Hlasitě jsem polkl a zadíval se mu do očí.

„Víš, že od té doby, co máš tohle...“ kývl bradou k mému krku „cítím když prožíváš nějaké fakt silné emoce?“ Vykulil jsem oči.

„Včera večer, když jsi třeba ležel v posteli, jsem věděl, že jsi z toho všeho vyděšený. Pak jsi měl noční můru, což jsem taky poznal. Podle míry strachu se ti zdálo nejméně o apokalypse. A teď. Teď například naprosto přesně vím, že mě chceš,“ zamumlal a ještě o kousek se přiblížil.

„Jak můžeš do háje cítit, co cítím já?“ nechápal jsem a on se uchechtl.

„Jak to mám asi tak vědět? Na mém monologu bylo důležité, že to cítím a ne proč to cítím,“ prohodil a já se uchechtl.

„To je mi jasný. Ale já trvám na tom, že tohle je posvátná místnost. Takže mě odsud pusť,“ zamumlal jsem. Oba dva jsme věděli, že mluvím jen aby se neřeklo. Atsuhi se uchechtl a jedním prstem mi zvedl bradu.

„Ale Yasuo,“ povzdechl si a přejel mi rty po nové jizvě. „Oba dva víme, že tohle je ti úplně, ale úplně nanic,“ zamručel a já se trhaně nadechl.

„Já tě fakt nenávidím,“ povdzechl jsem si a objal ho kolem krku. Uchechtl se se rty na jizvě čímž mi rozvibroval krev v těle.

„Ale prosím tě. Přestaň říkat hlouposti,“ povzdechl si a tentokrát jsme se uchechtl já.

Nic neslibuju, ale další kapitola už nebude zdaleka tak příjemná...takže se asi předem omlouvám?