𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸𝙸.

Když nám Tiara otevřel dveře od domu a Atsuhi mě vnesl dovnitř, už jsem napůl spal. V nemocnici mi dali nějaké prášky na bolest, ovšem zapomněli se zmínit, že potom budu unavený jako kůň. Ale co. Pořádně jsem nespal už něco kolem čtrnácti dnů. Atsuhi se zastavil pod schody a otočil se na Tiaru.

"Díky, že jsi pro něj jel se mnou," ozval se můj snoubenec a Tiara se uchechtl.

"Možná tě to překvapí, ale mám ho docela rád," odvětil a já se ušklíbl.

"Ale prosím tě. Máš mě dost rád," zamumlal jsem, ale neobtěžoval jsem se otevírat oči. Přesto jsem ale věděl, že Tiara ty své protočil.

"Nezjistili ti náhodou otřes mozku?" zeptal se a já místo odpovědi zvedl prostředníček levé ruky. Atsuhi kdesi nade mnou se uchechtl a pak se otočil.

"Taky si jdi odpočinout," zavolal ještě na Tiaru, který se souhlasným zabručením odešel a zavřel za sebou dveře. Atsuhi se mnou vyšel až do patra a pak zamířil ke mně do pokoje.

"Nemůžu spát dneska u tebe?" zamumlal jsem a on se zarazil. "Já...prosím," vydechl jsem.

"O tohle přece prosit nemusíš," zavrtěl Atsuhi nakonec hlavou a otočil se, aby zamířil do své ložnice.

"Co Zika?" vzpomněl jsem si na svou teď už vlastně bývalou kamarádku.

"Vážně to chceš slyšet?" zeptal se Atsuhi po několika vteřinách ticha a mně se sevřely útroby.

"Ublížils jí?" zeptal jsem se tiše a v duchu se připravoval na odpověď.

"Já ne," odpověděl. "Ale Kyoshi byl mírně řečeno nepříčetný," dokončil větu a já pevně stiskl víčka k sobě.

"Je mrtvá?" odvážil jsem se ze sebe dostat další větu.

"Ne," připustil Atsuhi váhavě. "Ale možná by bylo lepší, kdyby byla. Leží v nemocnici. Je dost...zmasakrovaná, řekněme. Bratr  mi slíbil, že už na ni nesáhne," dodal rychle a já si povzdechl.

"A Sayuri?" zeptal jsem se. Možná bych se měl cítit provinile, že jsem na nezvěstnou sestru tak trochu zapomněl, ale věřte mi, že být na mém místě, zapomněli byste také.

"Sayuri? Co je s ní?" zeptal se Atsuhi nechápavě a já otevřel oči, abych se na něj podíval.

"Byla nezvěstná ne?" zamumlal jsem zmateně a v Atsuhiho očích zasvítilo poznání.

"No jo. Neboj se. Nebylo to nic důležitého. Jen utekla z domova, protože to s vaší matkou už nemohla vydržet. Už je zpátky," vysvětlil rychle a já přikývl. Dostali jsme se ke dveřím do jeho ložnice a on je loktem otevřel. Položil mě na měkkou postel a obešel jí. Otočil jsem k němu hlavu, ale k nějakým větším pohybům jsem nesebral ani sílu ani odhodlání.

"Atsuhi?" zeptal jsem se tiše a jmenovaný alfa se ke mně otočil.

"Jo?" odvětil a pramen zlatých vlasů mu spadl do čela. Asi už jsem zmiňoval, jak krásný je, ale musím to udělat znovu. Vypadal jako nějaký antický bůh. Možná Apollon, když tak nad tím teď přemýšlím. Propaloval mě modrýma očima a soustředěně čekal, co ze mě vypadne. Odvrátil jsem od něj zrak a zadíval se na strop. Asi jsem neměl dost odvahy mu tohle říct do očí.

"Miluju tě," prohlásil jsem nakonec pevně a na nějakou dobu zavládlo v místnosti ticho. Povzdechl jsem si a zavřel oči. A během několika vteřin jsem se ponořil do říše snů.

___________________________________________

Zdálo se mi o...spoustě věcech. Do jednoho snu se mi zamotalo prakticky všechno, nad čím jsem kdy přemýšlel, nebo co se mi stalo. Od toho, jak mě jeden kluk ve škole vyválel v bahně, přes život s matkou, první dny s Atsuhim, Tiaru, označení až po všechno, co se stalo v tom sklepě. A vše to končilo slovy miluju tě. Obecně ten sen nedával smysl ani v nejmenším, ale když jsem se probudil, zbyla mi jen jedna myšlenka. Svět není fér. Není fér k lidem, jako jsem já. K omegám.