𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝙸𝙸.

Atsuhiho jediné přání bylo, abych se od šesti do devíti zdržoval jinde, než na chodbách. A tak jsem usoudil, že knihovna je ideální místo. Protože přeci jen, být tři hodiny zavřený ve svém pokoji je to poslední, co bych chtěl dělat.

Zika si jako vždy zabrala místo naproti mně a já se s tlustou knihou pohodlně usadil do svého. Hned jsem si vzpomněl na Atsuhiho a připomenul si, abych se ho zeptal, co míní o knize, kterou jsem mu před třemi dny dal. Jelikož už jsem tohoto konkrétního alfu nějaký ten pátek znal, předpokládal jsem, že už jí má přečtenou.

Když se na chodbě ozvalo klapání bot a pravidelný rytmus lidských kroků, automaticky jsem předpokládal, že to bude Atsuhi. No, myslím, že už jsme se shodli, že můj úsudek je mimořádně špatný a ani dnešek nebyl výjimkou. Protože když o pár sekund později do knihovny vešel alfa, rozhodně to nebyl alfa, kterého jsem čekal.

Byl vysoký a - jako ostatně všechny alfy - šířil kolem sebe dojem moci a sebevědomí. Tedy něco, co mi zásadně chybělo. Měl černé vlasy a na rozdíl od všech alf, které jsem doteď poznal, neměl oblek. Usoudil jsem, že to nemá zapotřebí, protože autoritativní dojem šířil i v černé mikině s kapucí a černých kalhotách. Polkl jsem a zavřel knihu. Zika - která doteď napůl klimbala - se napřímila a ostražitě po alfovi přejela pohledem.

„Ehm...kdo jste?" ozval jsem se konečně a jeho tmavé oči ke mně pomalu sklouzly.

„Tiara Niobari," odpověděl nakonec. Z jeho hlasu jasně zazníval nezájem, se kterým se pravděpodobně díval na celý svět.

„Dobře..." řekl jsem na to. Neměl jsem potřebu mu říkat své jméno. Kdyby ho to zajímalo, zeptal by se. Zika můj názor nesdílela.

„Já jsem Zika. A teď jděte," řekla a postavila se mezi nás. Tiara pomalu přesunul pohled na ní.

„Nenechám si rozkazovat od kdejaké bety," řekl nakonec. Člověk by čekal, že projeví alespoň nějaké emoce. Člověk by to čekal špatně. Jeho pohled byl naprosto netečný. Zika si založila ruce v bok a zvedla bradu.

„A já si myslím že byste měl. Protože já jsem osobní ochranka snoubence pána tohoto domu," řekla a v alfových očích se konečně objevilo i něco jiného, než nezájem. K naší smůle ho ale nahradila zlost. A s naštvanýma alfama nemám zrovna dobré zkušenosti. Proto jsem se postavil a odtlačil Ziku za sebe.

„Ona to tak nemyslela," omlouval jsem jí rychle a stiskl jí ruku za zády. Tiara zamrkal a podíval se na mě. Pak si povzdechl a přejel si rukama přes obličej.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem..." začal ale nedokončil to. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Když oči znovu otevřel, už zase v nich byl nezájem. „Zabloudil jsem. Atsuhi mi popsal cestu, ale v tom jeho proklatě velkým domě se nedá nic najít," řekl nakonec a já se pousmál.

„Jsem tu už asi dva měsíce a pořád netrefím z kuchyně do vlastní ložnice. Alespoň ne napoprvé," odpověděl jsem a on zvedl jeden koutek.

„Vypadá to skoro jako záměr," zamumlal a já zvedl obočí.

„Na tohle téma už jsem vymyslel pár teorií. Došel jsem k závěru, že si rád hraje na pana tajemného a že všem úmyslně špatně popisuje cestu aby se pak děsivě vynořil odnikud," vysvětlil jsem a tentokrát se jeho úsměv nepatrně dotkl i jeho očí.

„Tak to zcela určitě nedělám," ozvalo se a v otevřených dveřích se zjevil Atsuhi. Málem jsem omdlel leknutím zatímco Tiara se k druhému alfovi jen otočil a protočil oči.

„A tohle to jasně dokazuje," zabručel ale mírně sklonil hlavu. Vskutku divné gesto vzhledem k tomu, že oba dva byli alfové. Navíc to nebyla jediná divná věc na tomhle setkání. Světě div se, ale Atsuhi nevyváděl. Když jsem se hádal s Kyoshim malém mě pak uškrtil, když jsem se bavil s kuchařkami způsobil mi modřinu na zápěstí. Ale když jsem s úplně cizím alfou stál v knihovně, nehnul ani brvou. Byla jen dvě vysvětlení. Za prvé, že je opilý nebo zdrogovaný. A za druhé - a to je hodně nepravděpodobné - mu to nevadilo.

„Co tu děláš Yasuo?" otočil se alfa ve dveřích na mě. Zvedl jsem obočí a mávl na něj knihou.

„Co bys asi tak řekl?" zeptal jsem se posměšně. Tiara překvapeně zvedl obočí a Atsuhi přimhouřil oči. Chvíli jsem se domníval, že jsem už přestřelil, ale pak se ušklíbl a protočil oči.

„Zase čteš nějakou tlustou a neuvěřitelně nudnou historickou knihu?" zeptal se a já už chtěl svou milovanou vědu začít bránit, když se mi dostalo pomoci z naprosto nečekané strany.

„Ty považuješ historii za nudnou?" zeptal se Tiara smrtelně tiše. Nebyl to tón výhružný jaký jsem čekal, ale tón čirého zděšení. Atsuhi se k němu otočil a znovu se ušklíbl.

„Dokonce za neuvěřitelně nudnou," odvětil vyzývavě a Tiara se málem zalkl.

„Jak se opovažuješ..." zasípal. Už jsem se neudržel a rozesmál jsem se. Tiara se ke mně s hrozivým výrazem otočil.
„Ty se mi směješ?" zasyčel. Možná bych měl sklapnout, ale nemohl jsem.

„Tak trochu. Ale spíš než tobě se směju tvému zanícení pro obranu historie," vysvětlil jsme a jeho výraz se trochu zjemnil. Jen trochu.

„Takže ty taky nemáš rád historii?" zeptal se a tentokrát to zcela jistě výhružné bylo. Zvedl jsem ruce na svou obranu a ukázal mu knihu kterou jsem měl v ruce. Pojednání o persko-řeckých válkách svazek tři.

„Jistěže mám rád historii. Nejsem ignorant. Jen říkám, že tvé zanícení je opravdu jedinečné," bránil jsem se. Tiara přimhouřil oči ale nakonec ve mně asi spatřil spojence, protože se obrátil zpět k Atsuhimu. Ten se na mě vytrvale mračil.

„Já že jsem ignorant?" zeptal se.

„Máš rád historii?"

„Ne," ucedil.

„Tak potom ano," pokrčil jsem rameny. Byl jsem si prakticky jistý, že tohle nedopadne dobře. A pravděpodobně by ani nedopadlo. Kdyby se najednou mezi námi nerozezněl chraplavý smích. Atsuhi trhnul hlavou a s vykulenýma očima zíral na smějícího se Tiaru. Když se černovlasý alfa uklidnil, střelil po mně varovným pohledem. S překvapením jsem si uvědomil, že moc dobře věděl k čemu se schyluje a že tomu zabránil úmyslně. Pak se otočil na Atsuhiho a usmál se.

„Líbí se mi," prohlásil a kývl ke mně. „Má kuráž."

„To má," ucedil Atsuhi potichu. Stále se na mě mračil.

„Kdybys někdy potřeboval muvit s nějakým neignorantem, Atsuhi mi určitě zavolá abych přijel," otočil se Tiara zase ke mně a já zvedl obočí. Zlatovlasý alfa něco zabručel, ale otevřeně neprotestoval. „Jsem něco jako odborník především na antickou mytologii."

„Určitě to zvážím," přikývl jsem s úsměvem a Tiara taky přikývl.

„A teď, už se bohužel musím odporoučet. A ty taky Atsuhi. Víš moc dobře co máš tam dole za lidi. Překvapuje mě, že tě vůbec nechali odejít," zabručel a Atsuhi se zamračil.

„Vzhledem k tomu, že já jsem pro ně maximálně tak trpěná přítěž by tě to překvapovat nemělo," odvětil, ale otočil se a nechal černovlasého alfu projít. Pak se na mě ještě otočil a přimhouřil oči. Vesele jsem mu zamával. Otočil se, ale přísahal bych, že jsem zahlédl jeho mírný úsměv.

Zavřel za sebou dveře a já se otočil na Ziku, která stále stála asi krok za mnou. A nevěřícně na mě zírala. Pak si odfrkla a zakroutila hlavou.

„Už jsem si začínala říkat, že nejsi schopný v přítomnosti dvou alf nedojít k úhoně," zabručela.

„Jsem si jistý, že kdyby se nezačala jedna z nich smát, tak bych tě zase musel zklamat," poznamenal jsem a ona zakývala hlavou. Podívala se na hodinky a vyskočila.

„Promiň Yasuo, ale končí mi služba. Dianet tady bude za chvíli," křikla a já přikývl. Rychle vyběhla z knihovny a já se znovu pohodlně usadil do svého křesla. O deset minut později se objevila Dianet - má druhá strážkyně - a mlčky se posadila naproti mně.

Další kapitola je na světě a s ní přichází i nová postava!

Tiara bude určitě dost častou postavou a já doufám, že si ho oblíbíte.

Nemám nejmenší ponětí kdy vyjde další kapitola, ale ve škole to teď před přijímačkama máme volnější (nevím proč, když jediný úkol našich učitelů je sedět tam a dohlížet aby neopisovali, ale tak nevadí...), takže budu optimista a řeknu, že v dubnu vyjde ještě alespoň jedna.