𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸.

Atsuhi si nasedl na místo řidiče, nastartoval a vyjel z brány svého pozemku. Dalších deset minut jsem zarputile zíral před sebe a odmítal se třeba i jen podívat alfovým směrem. Což, vzhledem k malému prostoru ve kterém jsme se nacházeli, nebylo nic lehkého. Zaslechl jsem tichý svist a podíval jsem se dozadu. Přepážka mezi řidičem a zadní částí auta se právě zvedala a já zaznamenal už jen Zičin obličej plný poťouchlé zvědavosti. 

"Je to i zvukotěsný co?" zeptal jsem se abych prolomil ticho, které mezi námi panovalo. Atsuhi jednou zakýval hlavou, ale ani na vteřinu neodtrhl pohled od vozovky před sebou. Volant svíral téměř křečovitě. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si ho. Klouby měl téměř bílé, jak je zatínal, čelist měl zaťatou a oči přilepené k vozovce, jako by neexistovalo nic jiného. 

"Stalo se něco mezitím, co jsme šli k autu?" zeptal jsem se, protože to bylo to jediné, co mě napadalo. Jak jinak se jeho nálada mohla změnit tak náhle a neočekávaně? Konečně po mně vrhl alespoň krátký pohled, než ho zase odvrátil. 

"Nic," odsekl úsečně. Fajn, začínal jsem si to brát osobně. Založil jsem si ruce na hrudi a zamračil se. 

"Můžeš mi prosím vysvětlit, proč už se zase chováš jako prvotřídní idiot?" zeptal jsem se. Atsuhi zesílil stisk na volantu, ale neodpověděl. Vypustil jsem z plic všechen přebytečný vzduch a zapřel si hlavu do sedačky. "S tebou je to fakt jak na horský dráze," zamumlal jsem si sám pro sebe rozhodnutý s ním dnes večer už nepromluvit ani slovo. Zaslechl jsem, že se konečně pohnul a o chvilku později jeho prsty jemně přelétly po hřbetu mé levé ruky. Ztuhl jsem, ale nedával jsem nic najevo. 

"Promiň," ozval se nakonec a já se na něj podíval. Zrak sice pořád upíral na silnici, ale stisk na volantu značně povolil a jeho druhá ruku ležela kousek od té mé. "Vypadáš dneska fakt dobře a já...jen jsem si vzpomněl na všechny ty alfy, které na tom večírku budou a budou se na tebe dívat," povzdechl si a já na něj zůstal civět jak na sáně v létě. 

"Počkej, to jsi jako měl nějaký pocit žárlivosti, či co?" nebyl jsem schopný pochopit. Atsuhi ale jen jednoduše přikývl. Pro mě nebylo až tak jednoduché to vstřebat. Kurňa vždyť on kvůli mně žárlil! Znovu jsem opřel hlavu o sedadlo a zhluboka se nadechl.

"V pohodě?" ozval se a já se na něj podíval abych zjistil, že na mě upírá své až nemožně modré oči. Přikývl jsem, ale asi ne moc důvěryhodně, protože se zamračil. 

"Jen...nejsem zvyklý aby kvůli mně někdo žárlil," poznamenal jsem. To ho donutilo se upřímně zasmát. 

"Ještě nikdo kvůli tobě nežárlil?" zeptal se nakonec. 

"A kdy prosím tě? Na škole jsem měl sotva jednoho kamaráda a i to dost přeháním. Matka mě nenávidí a Sayuri ve mně vidí otravného staršího bratra. Nikdy jsem neměl nikoho komu by..." nedokázal jsem tu větu dokončit. Atsuhi se na mě zase podíval a když zjistil, že nehodlám pokračovat, dokončil to za mě.

"Komu by na tobě záleželo alespoň natolik abys v něm probudil žárlivost?" zeptal se a já se na něj podíval. Vypadal, že to myslí upřímně, což mě nakonec přimělo váhavě přikývnout. Bylo divné to tady s ním probírat. 

"Dělá se mi zle, sotva pomyslím ne to, že tě takhle uvidí všechny ty ostatní alfy," shrnul to nakonec a já naklonil hlavu na stranu. Defacto tu právě přiznal, že mu na mně nějakým podivným způsobem záleží.   

"Abys věděl, taky mi nebude příjemný, až na tebe budou zírat ty omegy, co tam budou. I když na tebe budou zírat i alfy...takže to mám ještě horší," postěžoval jsem si. Zvedl jedno obočí a zase se na mě podíval. Silnice, která až doteď byla hlavním předmětem jeho zájmu ho najednou nezajímala ani v nejmenším. 

"Budeš na ně žárlit?" zeptal se narovinu. Asi mi před pár vteřinami nedošlo, co jsem mu to vlastně vyklopil. Ale pozdě brečet nad rozlitým mlékem, že?

"Jasně, že budu. Viděl ses vůbec v zrcadle?" zeptal jsem se. To ho znovu donutilo se uchechtnout. 

"Víš, že jsi mi tu právě řekl, že vypadám skvěle, že jo?" ujišťoval se. Idiot. Naštvaně jsem protočil oči, ale nepodařilo se mi tak docela skrýt malý úsměv. 

"Jo, protože ať se mi to líbí nebo ne, je to pravda," zabručel jsem. Ještě jednou se usmál a pak stočil pohled zpět na silnici před sebou. Když jsme o asi deset minut později zastavili před honosným sídlem, málem jsem omdlel nervozitou. 

"Klid. Ještě tu nikdo není. Matka chtěla, aby rodina přijela jako první," zamumlal Atsuhi, když si všiml mého výrazu. Zhluboka jsem se nadechl a vylezl z auta na štěrkovaný prostor pod schody, které vedly nahoru k sídlu. Zika se během pár vteřin objevila vedle mě a společně jsme se přesunuli k Atsuhimu, který už také vylezl z auta.

"Připravený vkročit do hadího hnízda?" zeptal se mě se širokým úsměvem. 

"Jsi na nejlepší cestě donutit mě s křikem utéct," informoval jsem ho věcně. Protočil oči a nabídl mi rámě, do kterého jsem se váhavě zavěsil.

"Dohnal bych tě během deseti vteřin," oznámil mi a já si posměšně odfrkl. 

"Na škole jsem běhal závodně," varoval jsem ho. Sevřel mou ruku pevněji a přitáhl si mě blíž. 

"V tom případě si tě budu muset pořádně hlídat," zamumlal a tentokrát jsem protočil oči já. Nervozitou se mi málem rozklepala brada, takže jsem musel zatnout čelist. 

"Neboj se. Nic zlého se ti stát nemůže," zamumlal Atsuhi ještě směrem ke mně, než jsme se vydali po schodech nahoru. Měl jsem dojem, že Zika za námi se ještě tiše uchechtla, než nás rychle následovala. Společně jsme všichni tři zamířili přímo do hadího hnízda. 

Veselé Velikonoce drazí čtenáři! 

Původně se celá ta slavnost měla vejít do jedné kapitoly, ale asi po stovce slov mi došlo, že to rozhodně není v mých silách. Takže tady máte jednu část a v nejbližší době (chtěla bych to stihnout do úterý, ale nic neslibuju) vyjde další. 

Každopádně si užijte Velikonoce a čerpejte energii, protože po těchhle prázdninách jsou ty nejbližší až letní...