V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 64 - Válka nepočká

„Co navrhuješ?"

Severus si v duchu pogratuloval za dobrý nápad. Když to Draco tehdy v Elthamu pronesl, měl chuť ho zaškrtit. Ale s odstupem si uvědomil, že mladík má pravdu. Řád musel začít něco dělat. A to si teď zjevně uvědomila i Minerva, jejíž letargie se zcela vytratila.

„Ukryjme studenty a do Bradavic povolejme všechny, kdo jsou ochotní bojovat. Zabezpečme školu. Připravme se. Poté vyprovokujeme jeho útok. Přinutíme ho jednat ukvapeně, využijeme jeho arogance k tomu, abychom získali převahu. Přinutíme ho ke strachu, který nepocítil od Brumbálovy smrti. A pokud při nás budou stát zakladatelé, tuhle válku ukončíme."

„A ty artefakty?"

„Věřím, že jich mnoho nezbývá, a také věřím, že nápad pana Weasleyho bude fungovat. Tak jako tak... už nemůžeme pouze nečinně sedět a čekat, co bude dál."

...

Severus opatrně zaklepal na dveře Selenina pokoje. Byly to už tři dny, co Zmijozelové přenocovali ve Velké síni, a přestože první noc zvládla obdivuhodně, další dny už tak slavné nebyly. Toho dne se zavřela ve svém pokoji, sotva skončilo odpolední vyučování. Podle toho, co mu sdělila ustaraná Minerva, a o chvíli později i trojice chlapců, ho překvapovalo, že vůbec vydržela tak dlouho.

„Seleno?" zaklepal znovu, když se neozvala žádná odpověď. „Mohu dál?"

Zevnitř se ozvalo jakési kuňknutí. Ani s notnou dávkou fantazie nedokázal rozlišit, jestli se jednalo o kladnou odpověď. On se však rozhodl ji za kladnou považovat a opatrně otevřel dveře.

„Seleno?"

Dívka ležela schoulená v klubíčku s pohledem upřeným kamsi do neznáma. Měl podezření, že přesně takhle se do postele svalila už před několika hodinami. Na jeho přítomnost nijak nereagovala, dokonce nehnula ani pohledem. Poměrně těžce sám sebe přesvědčoval, že zatím není třeba panikařit a volat Poppy.

Pomalu si přisedl na postel a váhavě sevřel dívčinu ruku. Teprve v tu chvíli se pohnula, upřela na něj nešťastné oči.

„Co se děje?" položil tradiční dotaz.

„Mě už to nebaví," zakňourala a vyhrabala se do sedu. „Nebaví mě, jak ode mě pořád všichni čekají zázraky."

Severus zostražitěl: „Někdo ti něco řekl?"

„Ne," zakroutila hlavou, „myslela jsem to obecně. Už mě nebaví, jak mají všichni pocit, že zvládnu úplně všechno, když se umím přemisťovat přes všechny možné i nemožné druhy štítů, přeměňovat se v draka a takové. Není to fér! Kdosi asi před měsícem prohlásil, že bych přece mohla zase udělat nějaký zázrak a tím Voldemorta porazit nadobro. Copak to umím? A proč zase já? Proč se najednou nechcou zázraky po vyvoleném?"

Lektvarista si nešťastně povzdechl. Na tohle jednoduše neměl odpověď. Selena naštěstí očividně žádnou nečekala, protože se mu vecpala do náruče a pevně ho objala kolem krku.

„Já už nechci," zamumlala plačtivě. „Už nechci být statečná. Už mě nebaví pořád něco překonávat. Jsem unavená. Přijde mi, že nic jiného nedělám. Už je toho prostě moc a já mám pocit, že to za to stejně nestojí, když je ta snaha vždycky nakonec k ničemu. V jednu chvíli mi může být úplně fajn, ale vždycky se zase dostanu na začátek. Já už na to nemám."

Severus své nešťastné dráčátko pevně objal. Rozuměl, jak se cítí. Tomu, jak těžké může být snášet tlak okolí a bojovat s vlastními děsy. Rozuměl touze po zdánlivě nedosažitelném normálním životě i psychické únavě, která z ní sálala na míle daleko. Pamatoval si, jaké to je mít pocit, že na další krok už nemá sílu. Jak náročné může být jenom vstát z postele, natož pokoušet se fungovat, a to všechno s pocitem naprosto bezvýchodné situace.