Endlessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXIV

„Takže co teď?" ptá se mě trenér, když vjíždíme do města, abychom se zbavili novinářů.

Začíná docela silně sněžit, tak zapínám stěrače a topení.

Dýchám čerstvý vzduch jako svobodný muž.

„Plán zní." Letmo se na něj dívám a culím se. „Dostat tě domů, koupit květiny a, no, víš..."

„Sophie," odpovídá a přikyvuji.

„Sophie."

Neví, že přijedu, všechny jsem požádal, aby jí to neřekli, aby to bylo překvapení. Trochu doufám, že to nebude moc velký šok, zvláště kvůli miminku.

Miminko...

Je teď už hodně těhotná, termín má za pár týdnů a nejsem si jistý, zda mám radost nebo jsem vyděšený, ale brzy se to stane.

„Je její břicho... velké?" ptám se trenéra a kroutí hlavou.

„Ne, ani ne. Je docela malé vzhledem k tomu, že je v osmém měsíci. Je fakt roztomilá, Beatrice ji nemůže přestat fotit."

Usmál se a představuju si to.

„Jak se máte?" ptám se a nepřítomně přikyvuje.

„Dobře. Fajn, hádám."

Jeho tón mi říká, že je něco blbě a v duchu skuhrám. Super, teď si musím hrát na terapeuta.

„Seš si jistý? Nezníš přesvědčeně."

Škrábe se na hlavě a dívá se z okna.

„No, hodně času tráví se Sophií a já jsem ti pomohl s tím legálním problémem a, no, netrávili jsme spolu moc času."

Letmo se na něj dívám.

„Cože-?"

Mluvil... Nemluvil o sexu, že?

„Fuj." Tvářím se a převrací oči.

„Nejsi dítě, Harry."

„Pořád. Fuj."

Opírá si loket o rám dveří a vkládá hlavu do dlaně.

„Jsi dítě. Ještě tě čeká růst. Když o tom mluvím-."

„Trénování, já vím. Mám ještě co dokazovat."

Přikyvuje, zatímco v duchu opakovaně hlavou bouchám do volantu.

„Ano. Co je Soph těhotná, souhlasím na deseti hodinách deně, dvakrát po pěti hodinách, ale to je absolutní minimum."

Vypadá překvapeně, když jednoduše přikyvuji bez hádání. Asi budu nenávidět každý sval ve svém těle, ale boxování mi chybí.

Pokud jsem byl poslán na tento svět, abych něco dělal, je to boxování, a i když nejsem oddaný člověk, pořád to pro mě hodně znamená, dost, alespoň si nestěžuji na deset hodin za den.

„Působivé, chlapče. Možná nemusíš tolik růst, koneckonců."

*

Co když ke mně ztratila city? Co když mě nenávidí za to, že jsem se dostal do vězení?

Co když se rozhodne, že už mě nechce?

Co když se jí nelíbí, jak vypadám?

Tiše jsem zanadával, rychle jsem šel na záchod, zamračil jsem se na vlastní odraz a rozcuchané vlasy.

Šplíchl jsem si na prsty vodu, abych vlasy uklidnil, aby vypadaly lépe, vždycky jsem kašlal na to, jak vypadám, upřímně, trochu se mi líbilo, jak jsem na to kašlal, ale nechtěl jsem si otírat ruce o černé kalhoty, prohlížel jsem si kliku u dveří.

Ta klika, která vede k lásce mého života.

Proč jsem, kurva, nervózní? Měl bych být nadšený, šťastný a místo toho jsem...

Vyděšený, hádám.

Nebo ať je název emoce, kterou teď cítím, jakýkoliv, vždycky jsem s tím měl problém.

Snažím se ty myšlenky vyhnat z hlavy, ale... seru na to.

Neviděla mě nějakou chvíli.

Vzdávám to s vlasy, narovnávám si košili, ujišťuji se, že ji mám zastrčenou do kalhot.

Trochu kašlu a soustředím se na svůj odraz.

„Ahoj."

Sakra, zní to hrozně.

Zkouším to znovu, tentokrát hlubším tónem.

„Ahoj."

Lepší.

Naposledy jsem hluboce vydechl a vyšel jsem ze záchodu.

A skoro jsem do ní vrazil a zastavil jsem se na poslední chvíli.

„O můj bože," vydechuju šokem, funím, že jsem ji skoro shodil. „Sophie."

Její nádherné velké oči jsou široce otevřené, šokovaně se na mě dívá. Má na sobě nemocniční košili a pořád vypadá dobře. Její tmavé vlasy jsou umyté, padají jí okolo ramenou ve vlnách a vypadá jako zázrak s tím malým bříškem.

Je tak malinké a roztomilé.

Je celý můj svět, dražší než pět tun diamantů.

Kroutí hlavou, dívá se na zem, pokládá si ruku na bříško a hladí ho.

„Super, teď mám vidiny."

„Ne, ne, to jsem já. Harry." Natahuji se pro její ruku, opatrně ji za ni chytám.

Mračí se, pár dlouhých vteřin si mě prohlíží.

„Harry?" šeptá. „Ale jsi oblečený. Udělal sis něco s vlasy."

„Nelíbí se ti to." Okamžitě je rozcuchávám. „Kurva, věděl jsem-."

Najednou se její paže pevně omotávají okolo mě, tak pevně, že sotva můžu dýchat.

„O můj bože! Co-. Nikdo mi neřekl, že přijdeš! Neutekl jsi nebo tak, že? Protože pak musíme rychle-."

„Ne, zlato," chechtám se. „Jenom jsem tě chtěl překvapit."

Úlevou si povzdychávám, pořád ke mně něco cítí a je to jako oheň, pomalu se rozšiřuje z mého srdce do mých žil.

Začíná se třást a zvedám ji do náruče, líbám ji na tvář.

„Zatraceně, miluju tě," šeptá a šokovaně se na ni dívám.

„Zanadávala jsi."

Usmívá se.

„Jop."

Mračím se.

„Nelíbí se mi to."

„No, pak si na to musíš, kurva, zvyknout."

________________

Budu moc ráda, když mi tady zanecháte komentář a hvězdičku než, z téhle kapitoly odejdete. :)

A dám vám důvod, tady zanechat nějakou reakci, tohle byl poslední díl, který byl klidný. Ten příští budete hrozně zmatení, ten další taky a někteří bystřejší budou angry. xD 

So hold tight, girls. Jsme na cestě víte, kam xD

Ale než se do těch míst dostaneme, nezapomeňte se podívat na můj nový příběh His Secret Bodyguard :)