Endlessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXXIV

„Zlato, můžeš mi podat brambory?" usmívá se na mě Sophia a natáhl jsem se, abych jí položil nějaké na talíř, pak jsem jí pomohl dál krájením steaků.

Náš skromný domov se proměnil do společenského místa, když Sophie všechny přemluvila, aby u nás zůstali na oběd a tím myslím všichni.

No, ne Gemma a Liam, protože jsou oba v Americe.

Ačkoliv pevně věřím, že mít u stolu bývalého manžela a jeho ženu je bolestivě trapné.

Sophie nesouhlasila.

„Jsem si jistá, že by rádi viděli, jak se mají ostatní. Bude to milé."

Není to milé, ale já nebudu ten, kdo jí to řekne, neprasknu tu bublinku naděje na fungující rodinu. Ta bublina je idiot, ale i tak. Neprasknu ji.

Co je ještě horší, naplánovala oběd na Vánoce, kdy bych s ní měl zůstat v posteli celý den, měli bychom na sobě pyžama, pili bychom kakao, sledovali Grinche a ona by mě k němu srovnávala a pak bychom měli několikrát sex. Hodně sexu.

Místo toho sedím vedle ní u stolu s extrémně trapnou atmosférou.

Má takové štěstí, že ji miluju, jinak bych to s ní nezvládl.

„Takže, Danieli, jak se máš?" ptá se Beatrice a trenér si odkašlává, shlíží do svého talíře a zakrývá si pusu. Vidím, jak do ní kolenem strká.

Pokud není jako já, bůh ví, že je, zakázal jí s ním mluvit.

Na druhou stranu, on nemluví se mnou a ani týden nemluvil. Trénoval jsem jako blázen, zvláště proto, že Daniel a jeho žena tady zůstávali a snažit se jim vyhnout bylo nemožné, mohl jsem být buď u Soph nebo v posilovně.

Mohl jsem vidět, že byla zklamaná, že jsme si nevytvořili pouto nebo něco, ale toho chlapa jsem nenáviděl a vždycky budu.

Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby nás se Soph rozdělil a naštěstí se mu to nepovedlo, ale upřímně se trochu bojím, že to zkusí znovu.

Nebuď blbý. Jestli vás dva nedokázal rozdělit se vším tím, co udělal, pak nic neudělá.

„Mám se dobře, oženil jsem se a povýšili mě v práci." Usmívá se tím posraně falešným úsměvem. „Jak se máš ty?"

Vidím, jak Beatrice přemýšlí, jestli mu má říct pravdu nebo ne. Kromě toho, že Sophie byla v nemocnici celou dobu, nebyla to zábava.

Upřímně, dívám se na ně, vidím mezi nimi a námi se Soph nějaké paralelní obavy. Bez Daniela, protože kdo by, kurva, chtěl být Daniel naší generace.

V hlavě mi vyskakuje jméno, ale rychle ho zastrkávám zpátky do černého místa tam, kam patří.

„Mám se taky dobře," říká nakonec a mačká trenérovu ruku.

Skuhrám, ale získávám loket do žeber od Sophie. To je tak pitomé.

„Chceš odsud zmizet? Mohl bych stisknout požární alarm." Strkám do její tváře nosem a vidím, že se červená.

„Ráda bych." Počkat, cože? Vážně? Dívám se na ni jako chlap, který se probudil z dvacetiletého kómatu.

Jsem v šoku.

„Ale nemůžu," dodává a uvolňuji dech, který jsem zadržoval. Tady je moje Sophie.

Pořád živá, zdravá a trochu hloupá.

„Tohle je moje rodina a zorganizovala jsem to. Nemůžu se na něco vykašlat."

Přetáčím oči, ale chápu.

„Dlužíš mi za tohle," šeptám k ní, přičemž se Danielova manželka, upřímně jsem zapomněl její jméno, ale je mi to jedno, baví s Beatrice. Trenér ještě nepromluvil.

Sophiina ruka na stehně upotává mou pozornost. Pomalu a opatrně přejíždí výš a výš.

„Vím, že dlužím."

Její nehty hladí mou kůži přes černé džíny a něžně mačká mé mužství, než se odtahuje a nechává mě se stojákem.

„Jsi taková provokatérka. Podívej, co jsi udělala. Teď se mnou musíš jít někam jinam, bez řečí."

Budu neoblomný, zasloužím si-.

„Dobře." Červená se. „Sejdeme se za pět minut v koupelně." Neslušně vstává od stolu a cítím v břiše motýlky, ty, které jsem cítil na úplném začátku našeho vztahu.

Nečekám pět minut.

„Půjdu ji zkontrolovat," mumlám a skoro za ní běžím,doufám, že neuvidí bouli, kterou vytvořila.

___________

Z téhle celé kapitoly mi bylo tak trapně, ale tak trapně, že tak trapně bych se necítila, i kdybych u toho stolu seděla s nimi. xD