Endlessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XVI

Soph

Nikdy jsem si nevšimla, kolik je v Londýně policajtů, věděla jsem, že jich tam bylo hodně, ale tohle je úžasné. V téhle budově jich musela být nejméně stovka a po Londýně bylo asi patnáct policejních stanic.

Spěchali v budově sem a tam, nezajímal se o nás, ani se nám nesnažili pomoct, po chvíli jsme se snažili upoutat pozornost osoby sedící za stolem, nad kterým byla velká cedule „Informace".

„Rychle se podívám." Falešně se usmála, když jsem se zeptala na Harryho jméno.

Máma mi mačká ruku, zatímco čekám na informace, trenér se zdá být naprosto jiný, asi plánuje, jak odsud Harryho dostane.

Když ho policajtka nachází v systému, pootevírá rty, dochází jí, o kom mluvíme.

To nemůže být dobré.

„Následujte mě," je vše, co říká, a myslím si, že si nás všechny začíná prohlížet, asi si myslí, že s tou vraždou máme taky něco společného.

Hádám, že v tuto chvíli jsem podezřelá kvůli kontaktu s Harrym.

Vede nás chodbou s bílými zdmi, dokud nejsme v místnosti, je tam sklo a přes něj vidím Harryho.

Sakra, asi je na mě naštvaný, že jsem odjela.

„Jsem rád, že jsi udělal jednu chytrou věc, chlapče." Poplácává ho po rameni s úsměvem. „Vypadněme z téhle díry."

Harry zůstává tiše většinu času a vracím se domů bez myšlenky, naprosto jsem na tu fotku zapomněla.

Trenér volá jeho právníkovi, je to jeden z nejlepších právníků v Anglii, ale Harry si ho naštěstí může dovolit.

Sedí tam, ruce má v klíně, pusu má zavřenou a dívá se na policajta, který vyzařuje jasné znaky naštvání. Jak nás vidí skrze sklo, vychází ze dveří a škaredě se na nás dívá.

„Odmítá mluvit bez svého právníka," říká strážník, který se k nám připojil. Pak se na nás dívá.

„Může teď jít, ale musí se zítra vrátit s právníkem."

S tím odchází a Harry přichází se zarmouceným výrazem na krásné tváři. Skuhrám, když vidím, jak neklidně vypadá a okamžitě ho objímám. Neochotně mě objímá.

Potřebuje vědět, co se stalo a že zítra tam musí být s Harrym.

Rozhodují se podívat, co policajti pro teď mají a pak naplánují další krok. Jeho právník ho hodně podporuje, říká, že tohle bez problémů vyhraje, pokud nebudou mít velký důkaz jako otisk prstů nebo něco takového.

Zdá se, že mě to hodně uklidňuje, ale Harryho moc ne.

Večer máma s trenérem od nás z domu odjíždějí a jsem sama s úzkostlivým Harrym. Z gauče se ani nehnul skoro tři hodiny, tak si sedám vedle něj a začínám ho hladit po zádech, líbí se mu to.

„Bude to v pořádku," šeptám mu po pěti minutách, pomalu si hladím rostoucí břicho. „Nedopadne to pro tebe špatně."

Harry polyká.

„Jo. Jenom se trochu bojím" říká, vkládá hlavu do dlaní, pak se na mě dívá, jeho ruka se připojuje k mé na mém bříšku. „Nenávidím vězení a nechci se tam vrátit, ale co bych nenáviděl více, by bylo, že bych zmeškal narození našeho malého andílka a neviděl bych ji vyrůstat," přiznává a vzdychá.

Sklání se a něžně líbá mé břicho.

„Chci, aby znala svého tatínka, chci být její nejlepší kamarád."

Chechtám se.

„Takže teď už je to holka?"

Usmívá se.

„Jo. Vždycky jsem chtěl kluka, ale když si to teď představuju, vidím malou holčičku."

„Já taky," říkám, usmívám se a oplácí mi to.

„Podívej se na nás, tak jsme dospěli. Zakládáme rodinu, žijeme sami. Fakt jsme dospěli z toho páru, který spolu nedokázal strávit den bez hádání," říká.

Souhlasně přikyvuji.

„Fakt jsme dospěli, co? Teď nám to nikdo nemůže vzít, bylo by to příliš kruté."

Kňučím nad tou myšlenkou, kterou Harry vyslovil na deset let nebo déle.

„Biden mě z toho hovna dostane," říká, znovu mi dává pusu na bříško. Zní to, jako by sám sebe přesvědčoval, zní nejistě.

Zase mi líbá břicho, než se mu na rty vrací úsměv a začíná mě bez varování lechtat.

Ječím.

„Ne, přestaň!" začínám se nekontrolovatelně smát, snažím se mu vykroutit, ale bez úspěchu.

„Nikdy." Usmívá se a přemýšlím nad další technikou, začínám ho lechtat a hluboký smích vychází z jeho pusy, přičemž mě přestává lechtat.

Směju se, jak ho sleduji, užívám si ten pohled na jednoho z nejkrásnějších mužů, jaké jsem kdy viděla, směju se vedle něj.

„M-miluju tě," říká mezi smíchem a směju se.

„Taky tě miluju," říkám.

Okamžitě ode mě odtahuje ruce, dokazuje, že mohl přestat, kdyby chtěl.

„Co jsi řekla?" ptá se poplašně.

Červenám se, když si uvědomuju, co jsem řekla, upřímně nevím, co jsem řekla, prostě to vyšlo ven.

Snažím se schovat obličej pod vlasy a mumlám: „Nic."

Na tváři se mu roztahuje úsměv.

„Řekla jsi, že mě miluješ?" tlačí na mě a trapně skuhrám.

„Prosím, neřeš to, prostě mi to vyletělo," skuhrám a začíná se smát.

„Ale, zlato, nebudu to řešit, protože to budu kurevskyřešit!" zvolává a začíná mě líbat.

______________

Tak ten konec. :3 

Nechci dělat paniku, ale vypadá to na klid před bouří... takže... ZACHOVEJTE PANIKU!