Endlessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

IV

Všechno se na chvíli zastavuje; zapomínám dýchat a mrkat, soustředím se na malou a bledou ruku v mé.

Ruku, která se pohnula.

„Sophie?" vydechuji, prohlížím si její obličej, ale jako by se nic nestalo.

Možná to byla jen moje představivost.

Ne, to nemohla. Rozhodně jsem cítil, jak se její ruka pohnula.

Aby byla moje myšlenka potvrzena, překvapivě se její ruka hýbe znovu.

Cítím po celém těle husí kůži a z očí mi tečou slzy.

„Sophie! Sophie, vzbuď se, prosím!" začínám křičet a musím se krotit, abych netřásl s jejími rameny, jednoduše mačkám její ruku.

„Zlato, prosím, musíš se vzbudit, prosím, prosím, prosím-."

„Pane, musíte být tiše." Do pokoje vchází sestra a mračí se, dívám se na ni, oči mám vykulené a pusu široce dokořán, utírám si slzu, která mi sklouzla po tváři.

„Pohnula se! Její ruka se pohnula! Dvakrát!" vysvětluji rychle, úzkostlivě chci, aby něco udělala, cokoli, spěchá pryč, když pochopila, co jsem řekl.

Otáčím pozornost zpátky k Sophii, vím, že mě brzy od ní odvlečou.

„Prosím, zlato, moc tě miluju, musíš se probudit. Potřebuji tě tady, je to doslova peklo. Prosím, dám ti cokoli, jen se vzbuď," prosím ji a nadále ji líbám na čele a rtech.

A tak se lev přeměňuje do jehňátka.

„Pane, musíte jít na chodbu, aby ji doktor mohl prohlédnout," říká ta samá sestřička a kroutím hlavou.

„Ne, neodejdu," říkám a prakticky můžu vidět, jak převrací oči.

„Dobře, pak budu přinucena zavolat ochranku, aby vás odsud vyvedla. Ušetřete si problém a odejděte, prosím. Budeme vás ihned informovat, pokud se něco stane."

Když to dokončuje, doktor vchází dovnitř a vím, že jsem prohrál.

Raději odcházím teď, než abych měl zakázáno přijít.

S dramatickým povzdechnutím a přetočením očí odcházím z pokoje a sedám si venku na sedátko.

Nemůžu tady jen tak sedět ani o minutu déle, takže vstávám a procházím se sem a tam před pokojem.

Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se cítil tak bezmocně.

***

Sophie

Sedím na zemi a brečím.

To teplo v ruce mě zase opustilo a už nemám žádnou snahu.

Poprvé, co se to stalo, asi v minulé epizodě, křičela jsem a běhala jsem po tomhle zatraceném beznadějném místě, křičela jsem na všechno a nic, aby se to vrátilo, a pak, když jsem se stočila na podlaze, došla mi energie a vrátilo se to.

Ta radost byla nepopsatelná, byla jsem tak šťastná, že se nějaké malé světlo prodralo tmou.

Vím, že je to pitomé, ale to teplo je jediná věc, se kterou se cítím méně o samotě.

Teď je zase pryč, dupu jako dítě, které nedostalo to, co chce.

„Nenávidím tě!" křičím jako o život do nekonečného prostoru. „Nech mě jít!"

Cítím, jak mě v očích pálí slzy.

„Už tady nechci být! Nechci!"

Dýchání je těžší a mám pocit, že začínám hyperventilovat, skoro jako bych měla panický záchvat.

„Jen mě nech jít," šeptám, s čímž se uklidňuje mé dýchání. „Prosím."

Místo toho před sebou vidím další epizodu. Kdybych se nezbláznila, nereagovala bych na scénu tak klidně, ale jsem tak unavená, že si ani nesedám.

Vypadám hrozně; jsem natisknuta na nějakou budovu a je u mě muž.

Vypadá povědomě, ale nemůžu ho nikde zařadit; ačkoli to rozhodně není Harry.

Všude se mě dotýká, je očividné, že si to neužívám.

Znásilní mě?

Strhává ze mě triko v temné ulici a skoro si zakrývám oči, ale pak najednou mé oči vidí... Harryho!

Ano!

Nadšeně tleskám rukama, když sleduji, jak mlátí toho bastarda, poznávám ho, je to můj přítel a pak epizoda končí, když mě Harry objímá.

Vzdychám, přeji si, aby byl život takhle vzrušující.

***

Harry

„Co se děje?" spěchá ke mně Beatrice a věnuju jí rychlý pohled.

Proč je, kurva, tady?

„Pohnula se. Její ruka se pohnula," mumlám a lapá po dechu, otáčí se k trenérovi, ani jsem si nevšiml, že byl tady.

„O můj bože! Vzbudila se?" ptá se a krčím rameny.

„Nevím. Ještě mi nic neřekli," říkám.

Věděl jsem, že pokud odejdu z toho pokoje, nebudu vědět ani hovno o tom, co se děje.

Vstávám a zase chodím sem a tam. Pokud mi ti zmetci nedají nějaké informace do pěti minut, vtrhnu tam a seru na to, jestli mě vyhodí.

Kdo, kurva, nechává lidi bez informací o jejich milovaných?

Zasraní kreténi.

Vzdychám a sleduji, jak si Beatrice sedá, opatrně se dívá na hodiny na zdi. Hned, jak odbijí půlnoc, jdu tam.

Ještě minuta.

„Musí být v pořádku," říká trenér a pokládá ruku na mé rameno. „Uklidni se."

Škaredě se na něj dívám.

„No, nevím, jestli je v pořádku, že? Kdyby byl někdo tak milý a řekl mi to, bych byl, ale nevím ani hovno," říkám poslední část hlasitěji, doufám, že to doktoři uslyší.

Třicet vteřin.

„Dobře, jsem si jistý, že dělají, co můžou. Chceš se posadit?" tlačí na mě.

„Ne, nechci se posadit." Přetáčím oči. „Vypadá to, že chci?" zhluboka se nadechuji a rychle se dívám na hodiny.

Pět.

Čtyři.

Tři.

Dva.

Jedna.

„A dost, jdu dovnitř." Jdu ke dveřím, ale než můžu vůbec položit ruku na kliku, dveře se otevírají.

Vychází bledě vypadající sestra, jsem ještě více na nervy, když vidím, jak vypadá, než se usmívá.

„Možná byste se měl posadit," říká mi. „Mám nějaké novinky."

Poslouchám, tak si sedám a úzkostlivě se na ni dívám.

„Může to být šok," říká pomalu a zhluboka se nadechuji, připravuji se na to, co řekne. „Ale zachytili jsme další tlukot srdce, ne jen její," říká a padá mi brada.

Nepřišla o naše dítě?

____________

Myslíte, že by to tak opravdu mohlo být? Že nepřišla o jejich miminko?

Jen bych chtěla upozornit, že ne všechny země jsou tak vyspělé ve zdravotnictví jako ta naše, což se teď i ukázalo. Nemyslím tím nic špatného, vím, že jste chytří a moudří lidé, spíše to tady píšu pro ty, co sem náhodně jednou zavítají a budou si tady chtít vylít srdíčko v nenávistném komentáři. :)

Edited