𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸.

S hudbou v uších a rukama v kapsách jsem se opřel o vysoký javor co tu rostl a zavřel oči. Když mi někdo zaklepal na rameno málem jsem zaječel. Nutno říci, že jsem se ale udržel a jen otevřel oči. Když jsem před sebou spatřil dívku asi stejně starou, jako jsem já v černém obleku a vlasy svázanými do úhledného culíku, bylo mi jasné kdo to je. V naší čtvrti byste nikdy nepotkali nikoho takhle oblečeného.

Vyndal jsem si sluchátka z uší a zadíval se dívce do očí. Ta si odkašlala a ruce spojila za svými zády. "Jsi Yasua Kobayashi?" zeptala se a já kývl. Znovu si odkašlala a ruce si nervózně spojila před sebou. "Já jsem Zika Sato. Beta z domu alfy Atsuhiho Tanaka. Mám tě odvézt," řekla nakonec a já přikývl. Vzal jsem si tašky, ale ona mi je skoro vytrhla z ruky a odnesla je do auta sama.

"Já bych si je vzal," namítl jsem a následoval jí k černému BMW. "Ty jsi pánova budoucí omega. Já jakožto jeho beta jsem něco jako tvoje budoucí sloužící," vysvětlila a hodila mé věci dozadu do kufru. Jen jsem přikývl a nasedl na místo spolujezdce. "Je mi líto, ale musíš si sednout dozadu. Nehodí se abys seděl s betou," řekla Zika znovu ale tentokrát jsem po ní jen hodil otrávený pohled a ani se nehnul. Zika se mě ještě chvíli snažila přesvědčit abych se posadil dozadu, ale když zjistila, že je její snaha marná nasedla si na místo řidiče a strčila klíčky do zapalování.

Opřel jsem si hlavu o sedadlo a zavřel oči. Bylo deset ráno a už jsem byl psychicky naprosto vyčerpaný. A to jsem se ještě ani nestačil seznámit s alfou. "Kdo všechno tam bude?" opustila otázka má ústa aniž bych se o to snažil. Zika se na mě překvapeně podívala a pak stočila pohled zpět na vozovku. "Bude tam pan Atsuhi, jeho matka paní Machiko, jeho otec pan Kazuo a bratr pan Kyoshi se svým druhem Akiem. Pan Atsuhi chtěl být při tvém příjezdu sám, ale paní Machiko si prosadila svou," řekla Zika a mně naskočila husí kůže. Takže budou v plné sestavě. Paráda.

"A jací jsou?" vyzvídal jsem dál. Zika si povzdechla a zavrtěla hlavou. Pak jednou rukou popadla tužku a na papír na palubní desce napsala pár slov. Druhou rukou stále držela volant a směr auta. Naklonil jsem se blíž a přečetl si těch pár slov. I v jejich autech jsou uši. Stálo tam a mě zamrazilo. Takže už teď mě odposlouchávají. Kývl jsem na Ziku a opřel se do sedačky. Už teď mě ta rodina vytáčí a to jsem je ještě ani neviděl. Jak s nimi mám žít do konce života?

▪▪▪

Po asi hodině a půl jízdy Zika vzala telefon do ruky a rychle vytočila jakési číslo. Pak si mobil přiložila k uchu a vyčkávala. "Co je?" ozval se po chvíli nepříjemný hlas. "Dobrý den pane. Za dvacet minut jsme na místě pane," řekla Zika rychle a hlas se jí mírně roztřásl. "Už? Říkal jsem ti ať jedeš pomalu," ozvalo se a Zika se mírně přikrčila. "Já...omlouvám se pane. Jsme na místě za čtyřicet minut," zamumlala nakonec. "Dobře," vyštěkl alfa na druhém konci a zavěsil. Zika si sundala mobil z ucha a nastavila si navigaci. Já ji jen překvapeně pozoroval. "To byl..." začal jsem a ona větu dokončila. "Pan Atsuhi," přikývla a pak zase nastalo ticho.

Zika zastavila na první lesní cestě na dohled silnice, ale mimo její hluk. "A teď?" zeptal jsem se a ona se na mě podívala. "Teď vystoupíme a budeme tu dvacet minut stát," informovala mě a já přikývl zcela vyvedený z míry. Zika vylezla z auta jako první a já se z něj vyhrabal okamžik po ní. Došel jsem k nedalekému velkému kameni a posadil se na něj. Zika stála asi pět metrů ode mě. "Nechceš se posadit?" zeptal jsem se a ona obezřetně přikývla a posadila se vedle mě.

"Teď už mi můžeš říct jací jsou?" zeptal jsem se a ona se rozhlédla kolem dokola. "Tak...tak dobře, ale potichu," svolila nakonec a já se na ni vyčkávavě zahleděl. "Pan Atsuhi není tak zlý jak se o něm říká. Má své nálady jako třeba teď, když jsem s ním mluvila, ale k omegám se vždycky choval pěkně a k betám taky. Jen špatně snáší přítomnost svého otce a bratra. Paní Machiko je...je skvělá. Nikdy jsem ji neslyšela na někoho zvýšit hlas a vždy se usmívá. Ta tě bude mít ráda. Taky je jediná z rodiny, koho pan Atsuhi vídá rád, takže je u něj na návštěvě velmi často. Pan Kazuo je také hodný, jen se svým mladším synem nevychází kvůli svému otci. Je to složité, ale oba dva se snaží kvůli paní Machiko v rámci možností tolerovat toho druhého," řekla Zika a já přikývl.

"A Kyoshi?" zeptal jsem se a Zika se otřepala. "Pan Kyoshi je...no řekněme, že máme oba dva štěstí. Ty budeš omega jeho bratra a já jsem beta, takže na nás si nic nezkusí," pousmála se mírně, ale mně to moc ulehčující nepřišlo. "A omegy, které nemají své...ochránce?" zeptal jsem se ačkoli jsem věděl, že odpověď znát nechci. Zika se zamračila. "Všechny alfy si hlídají v přítomnosti pana Kyoshiho vše. A tom zbytku radši nechci nic vědět."

"Nemá Kyoshi náhodou druha?" zeptal jsem se a Zika přikývla. "Akio." "A...?" pobídl jsem jí a ona zavrtěla hlavou. "Akio...nikdy jsem ho neviděla se usmát. Je mu teprve sedmnáct let, ale jeho oči...vypadají jako by byl strašně starý...má takový ten unavený pohled víš? Ne jakože by se mu chtělo spát, ale jakože je unavený životem. Jakože ho život už protáhl tolika stračkama, že je mu vše jedno," zamumlala Zika a já přikývl. Věděl jsem o jakém pohledu mluví, ačkoli jsem ho viděl jen jednou v životě. Ale takový pohled vám uvízne v paměti už navždy. "Kyoshi se k němu chová jak?" zeptal jsem se.

"Mezi ostatními si ho téměř nevšímá. Vlastně ho spíš přehlíží. Ale...jednou když jsem uklízela salónek jsem je nechtěně zaslechla jak se hádají. Padaly tam ošklivá slova a urážky a pak už jsem slyšela jen skučení. Další den se Akio vůbec neukázal," zavrtěla hlavou. Přes záda mi přeběhl mráz. Zika se náhle zvedla a zkontrolovala čas.

"Musíme vyrazit. Jinak bude pan Atsuhi naštvaný," řekla a její hlas už zase zněl energicky a čile. Ne jako když mluvila o Akiovi. S přikývnutím jsem se zvedl z kamene a nasedl do auta. Sedl jsem si dozadu, protože jsem Zice nechtěl způsobit žádné potíže a ona rychle nastartovala.

▪▪▪

Po dvaceti minutách auto zajelo k obrovskému domu a mě spadla brada. Nebyl to dům ani vila. Tohle byl palác hodný císaře a císařovny. Zika vypnula motor, vyskočila z auta a otevřela mi dveře, ze kterých jsem neohrabaně vylezl. Zíral jsem na dům a nemohl uvěřit, že tady teď budu bydlet. Pak jsem u hlavních dveří zaznamenal pohyb a moje pozornost se stočila tím směrem.

Ze dveří právě vycházelo pět lidí. Čtyři z nich byli vysocí a noblesní. Uprostřed šel muž kolem padesátky s ostře řezanou tváří a tmavými vlasy. Po jeho boku stála vysoká nádherná žena kolem 45 let se zlatými vlasy a dokonalým úsměvem na jemné tváři. Vedle ní šel vysoký bělovlasý mladík, kterému z rukávů košile a u krku bylo vidět nespočet tetování. Za rameno vedl nejnižšího člena skupiny. To byl bezpochyby Akio. Měl černé vlasy a alabastrovou pleť. Byl o hlavu menší než muž co ho vedl za rameno a celkově byl o dost drobnější.

Poslední člen skupiny byl nejvyšší. Dokonce možná o centimetr vyšší než nejstarší muž. Měl krátké zlaté vlasy a jiskřivě modré oči. Jeho obličej měl stejně ostré rysy jako muže uprostřed. Mohlo mu být asi kolem dvaceti let. Na sobě měl tmavě modrý oblek s nějakou zlatou broží na levé straně a na krku měl tmavě modrou kravatu. Když se na mě zadíval, polilo mě horko a mráz zároveň. Věděl jsem přesně kdo to je. Atsuhi Tanaka. Můj snoubenec.

❤ První kapitola je na světě! Tak nějak jsem celou dobu, co jsem jí psala čekala, kdy si řeknu, že je divný psát YAOI a tenhle účet smažu. Ale ejhle, nestalo se a první kapitola knihy Jako vlci a ovečky je tu.

Doufám, že se vám bude líbit, protože pokud se mám přiznat, já sama jsem z ní dost rozpačitá. Každý komentář a hlas by mě potěšil.

Zatím sayonara. (さよなら)❤