Poezie z krvavé ruky

Chvilka paniky

Cítím, jak se na ně dívá,

zatímco já se před nimi snažím schovat.

Sleduje je - směje se? Ne, všechny své emoce skrývá.

Stejně jako já.

Srdce mi zděšeně buší,

snažím se udržet na nohou, ale třesu se.

Vidím, jak vlasy dává si do čela zpoza uší

a pohledem sleduje - mě?!

Můj pohled náhle rozostřený je -

mysl na mě křičí: ,,Musíš se schovat!"

Bojím se ale, že když odejdu, bude zle -

někoho ten kluk určitě zavraždí.

Oni se to nesmí dozvědět -

nesmí se dozvědět, že jsem určitě ve vnitru jako on.

Však - nesmím jim dovolit na mě hledět,

nebo to zjistí!

Připadám si, že nemohu dýchat -

plíce, jako by se zmenšily.

Pěstí bouchnu se do břicha -

nepomohlo to - moment...

Jak se opírám o studenou zeď,

jak pomalu se mi hrnou slzy do očí.

Najednou necítím nic, teď

už se mi hlava netočí - proč?

,,Protože jsem tu - už nikdy ti nedovolím, abys mě takhle zamkla do klece tvého podvědomí. Beze mě se tu hroutíš!" hlasla z mé hlavy Ar. A měla pravdu. Bez ní další den na tomto světě už prostě nezvládnu.