Poezie z krvavé ruky

Tvé poslední chvíle života

Arogance vzrůstá, jak se postupně sesypáváš -

nikdy ses nepodíval na ty, kdo se ti smáli.

Možná na dobré časy vzpomínáš,

ale ty časy jsou pryč - pomalu se ti vzdálily.

Pýcha, která tě držela naživu, tvou duši roztříštila,

není tu nic, čemu bys věřil víc, než těm hlasům ve tvé hlavě.

Tvá samostatnost tě zničila,

teď rozhlížíš se po místnosti váhavě.

-----

Nikdy ti nelhali?

Myslíš si, že jsou vážně tak milí?

Co ty věci, co ti naslibovali,

věřil jsi jim? Ba jen na chvíli?

Nepotřebuješ lítost,

nezasluhuješ lásku.

Už nejsi ta bytost,

kterou jsi byl na počátku.

Vše, co máš, je tma a chlad,

jsi schoulený strachy.

Tvá duše má vážný hlad

po mučení těmi vrahy.

------

Kdo potřebuje být šťastný, když tě vlastní krev drží v okovech?

Jen bolest dokáže naplnit prázdnotu.

Už libuješ si v jejich příchodech,

užíváš si jejich péče ochotu.

Objeví se, když je potřebuješ,

zmizí, kdy se jim zachce.

Jejich účely moc dobře chápeš -

tvá duše už jejich je.

Dokáže se vytratit - tvoje vědomí,

nikdo nemůže dát dohromady rozdrcené střepy srdce, které není.

Ty a oni jenom ví,

že až po smrti se všechno splní.

Ani jediná slza se neuroní v době posledního dechu -

smutek se utápí v extázi.

Jejich hlas slyšíš z povzdálí - jen z doslechu

víš od koho pochází.

A tak s posledním zrakem odchází i oni -

protože nacházeli se ve tvé mysli jen.

Vnímáš, jak v uších ti zvoní

a víš, že tohle nebyl jenom sen.