Poezie z krvavé ruky

V poslední době

Myšlenky mi probleskují hlavou -

jsem samé selhání, jsem pitomá.

Minuty se dlouze táhnou -

proč se cítím tak němá?

Cítím se ponechána stranou všech v okolí -

připadám si neviditelná.

Ale když si mě někdo všimne, jen mě to zabolí;

jsem lehce nahraditelná.

Můj svět - tenhle svět - je tak hrozný,

nevěřím slovům, co mi ostatní povídají.

V uších mi šum zní,

zatímco ostatní se kvůli života namáhají.

Jsem patetická - nechtěná nikým -

ale tak to být asi má.

Nikdo neví, jak se cítím,

nikdo o to ani zájem nemá.

Nemám nikoho, na koho bych se obrátila -

všichni "přátelé" jsou pryč.

Snad abych se radši zabila -

stačila by na to pouhá tyč.

Nemají ani tušení -

nepochopí.

V mém životě se nikdy nic nezmění -

nikdo se mě neuchopí.

Pořezaná zápěstí, jak zemřít jsem chtěla -

v žilách mi koluje zoufalství.

Možná, že tehdy jsem to ukončit měla,

změnila bych aspoň své cely prostranství.

Hanbou zbitá - všechno je jen má vina -

můj život je stejný jaký byl vždy.

Najednou je tu zima,

kdo jiný to cítí?

Sedím v rohu, v očích slzy -

není mi pomoci - jsem na vše sama.

Konec nenastane brzy,

zakazuje mi to máma.

Nutím se do úsměvu, by nepoznali, že-

že už to prostě zas nezvládám.

Tak to prostě je -

já ten život nedávám.

Není pravda, že tam ve světě je někdo,

kdo by mi pomohl.

Připadá mi to snad, či jenom -

někdo zhasl oblohu?

Kdo pomůže mi porazit mé slabosti -

kdo učiní mě zase šťastnou?

Kdo zbaví mě mé krutosti,

jež v mé mysli stala se mastnou?

Jizvy - trvalé připomínky

na všechnu bolest, co zažila jsem.

Bolavé upomínky

na to, že stále žiji jen.

Jsem bezcenný zbabělec -

takový, kterého nikdo nechce ani vidět.

Ale nejsem sobec -

o tom nechce nikdo slyšet?

Dobrá tedy...

Končím...