Poezie z krvavé ruky

Můj první pohřeb

Jak poklidně si ležíš;

tady, přede mnou.

A vlastně ani nevíš,

co stalo se s tebou najednou...

Jsi mrtev,

proto ležíš v té rakvi.

Spadla na tebe větev,

ze stromu, který nechali vysadit rodiče tví.

I když, to je jen hříčka slovní -

ty už nemáš rodiče.

Zemřeli přeci loni;

záleželo ti na nich ze všech nejvíce.

Mi ale záleželo na tobě -

proč jsi mi jen neřekl nic.

Myslels jen na to, jak ublížit sobě -

mohla jsem tu být pro tebe víc.

Nedokážu ti teď říct sbohem,

po těch letech, co jsme spolu prožili.

Teď už jsi s bohem,

pokud nějaký vůbec je... to ale ty už víš.

Anebo jsi duch -

a teď kroužíš okolo mne.

Rozhodně jde z tvého těla puch,

i když jsi ponořen do matčiny voňavky tajemné...

Už teď mi chybíš -

víš to?

Víš,

jak je mi bez tebe smutno?

Nedokážu se na to dívat -

jak tě pohřbívají.

Má sestra momentálně dokáže jen zívat

a dívat se na tebe - jak věci se mají...

A přesto; je tu jakýsi chlad -

že bych se blížila k tobě?

Rozhodně cítím nenaplněný hlad

a velkou nenávist vůči sobě.

Z krku mi teče červená -

ruce v ní mám ponořené.

Umírám, tak se to má -

jsem jak prase podříznuté.

Ano, brzy zase budem spolu -

a už nikdy tě neopustím.

Už tak brzy spatřím tvůj úsměv znovu -

už tě nikdy nepustím.

Už tu pro tebe budu navždy...