Poezie z krvavé ruky

Duše

Moje duše je jak zamořená -

je to však jen další pokus jak utišit ty hlasy.

Cítím se, jako bych byla jako škůdce vykouřená -

mluvení ničemu nepomůže; psaní ve mně něco mění - asi.

Jsem vždy jediná - nikdo není jako my -

jen se bojím, kam se zase moje mysl zratí.

To však neznamená, že jsem ztratila všechny sny,

doufám, že jednou se má normálnost vrátí.

Nebrečím - brečím;

každopádně - to jsme my.

Na pana Podivného hledím,

ale už dávno nepovídáme si.

Dokážeš nás zachránit?

Dokážeš zachránit naši zkaženou duši?

Na koho mám se obrátit -

když ona si myslí, že nám to spolu tak sluší?

Okolo mě chodí bezduché zombie -

bohužel, já se stávám jednou z nich.

Nechci vidět života katakomby,

já bych si pro nás přála neživota přepych.

Všichni mi říkají - žiješ jen jednou -

jako bych to sama nevěděla.

Kéž bych tak mohla být sama sebou -

kéž by se ona nikdy neprobudila.