Poezie z krvavé ruky

Sám v temnotě

Nevolej pro pomoc - plýtváš jen dechem -

teď si uvědomuješ, že tu nikdo není.

Beznadějně otřásáš neprůbojným plechem -

drahý, tohle není žádné snění.

Zabiti či vymazáni - nezáleží, jak lidé zmizeli -

já jsem jediná zbylá, teď nastal můj čas.

Kéž by jen předtím lidé věděli,

že jejich čas nenastane zas.

Jen ty a já - na věčnost -

jakmile jsem se zbavila ostatních, prokoukls mne.

Jen pociť na hrudi tu lehkost -

to je vše, co máme společné.

Není zbytí - nezapomínej mě, jsem to stále já -

nikdo už mě nikdy nijak nezlomí.

Teď konečně mohu býti svá -

tady žádný konec nezvoní.

Tím vším, čím jsme si prošli -

nic nám nezničí naši realitu - pravdu.

Ještě zdaleka jsme ke konci nedošli -

ještě stále máš duši zdrávu.

Je to možná mnou -

ale ty stále hledáš ostatní?

Nevystačíš si s mou osobou?

Dobrá, tak otěže přitáhni...

Jen zavři oči a řekni si -

zavoláš mé jméno či jméno cizí?

Už neexistují příbuzní tví,

existuje jen samota ryzí.

Viděls je umírat ve své mysli -

já jsem jediná, kterou postrádáš.

Na co asi tvá rodina myslí,

když temnotou smrti stále propadá?

Loutky, které mě až do konce poslouchaly -

některé poškozené, jiné zlomené mnou.

Kdyby tak jen konec znaly -

ví to teď, když propadají se temnotou?

Tady není žádný konec, tak si užívej -

až budeš chtít opět víc, jsem tu pro tebe.

Na své zemřelé nevzpomínej,

mysli teď raději na sebe.

Já jsem ta, kterou jsi miloval nejvíce -

ignoruj jiné pocity vůči mně.

Teď tu budeme spolu navždy, sice

žijeme prakticky v temnotě.

,,Smrt byla nádherná, nemyslíš?''