Poezie z krvavé ruky

Bláznův pláč

Slzy se koulí po mých lících -

je to vtipné - když pláču.

Nedostává se vzduchu mým plicím,

protože vím, že tohle si odskáču.

Směji se -

jako kdybych se snažil něco skrýt.

A přitom jenom snažím se,

abych rodičem nebyl bit.

Ty slzy jsou samozřejmě viděny -

slaná voda, co mou čelist rýsuje.

A ačkoli jsou nechtěny,

jsou to jediné, co teď zvládnu udělat - krom boje.

A tak se směji -

ach, tak známý pocit mne polévá.

Co ode mě všichni chtějí?

Proč mé myšlenky mám stočit doleva?

Šílenství se vkrádá do myšlenek mých -

jsem blázen?

Už nerozeznám její myšlenky od těch svých;

proč mám lehat si na zem?

Musím být šílený -

jaký druh člověka se směje, když pláče?

Jsem všude nechtěný,

protože vím, kdo všechno si to pak odskáče.

Nelži mi - vím, že si to také myslíš,

je to v pořádku, já vím, že jsem se zbláznil.

Netvrď mi opak, když víš

koho jsem to včera zabil.

Šílený jako kloboučník sám,

bláznovství je moje druhá stránka.

Jsem její osobnosti nadosmrti oddán,

ona je moje ochranka.

S ní už nejsem tak sám...