Poezie z krvavé ruky

Zármutek

Barva temné šedi a černé naplnila svět, ve kterém žiji,

žádný jiný pocit nemůže být horší, než tenhle.

Proč vlastně se se životem a smrtí biji?

Nic mi je nenavrátí...

Kde jednou bylo spousty smíchu a radosti,

teď stojí samota, prázdnota a zoufalství.

Je ve mně plno smutné zlosti,

které se nemohu zbavit. 

Vzpomínky na ně mi vyskakují na mysli,

nekonečné strašení jejich tváří, které už nikdy neuvidím.

Společné zážitky, jež zažili jsme - kdysi.

Proč nemohli žít alespoň do mé smrti??

Drtivé emoce, které mé tělo už nesnese,

plní mou duši nesnesitelným zármutkem, ztraceností a bolestí.

Prosím, ať mé myšlenky někdo unese;

já už takhle nechci žít...

Jak já bych vás chtěla znova držet v náručí,

jak moc bych vám chtěla říct, že všechno bude zase v pořádku.

Kdo mi teď radost zaručí?

Teď, když jediné radosti mého života jsou pryč??

Jak mě realita ovládá, tuším, že se už nic dělat nedá,

je jediná možnost, která změní náš krutý osud.

Jedinou možností je, že se matka poddá,

aby mohla znovu vidět její děti.

Nikdo nemůže pochopit, jakou bolestí si procházím -

jak moc lituji, že museli zaplatit za mé chyby.

A proto se smutnou, zdrcenou duší odcházím,

a opouštím to jediné, co mi zbylo.

Kdybych jen mohla jít zpět a vrátit vše, co stalo se,

vrátila bych se do okamžiku, kdy se to všechno zkazilo.

Udělala bych vše,

abyste mohli zase žít...

Mé děti, to ale nepůjde,

vy se za mnou vrátit nemůžete.

Takže...

já půjdu za vámi...