Poezie z krvavé ruky

Oni a já - či my?

Mluví mi lži do tváře,

chtějí mou duši, ale tu nedostanou.

K tomuhle tělu mě totiž nic jiného neváže,

mám jenom mysl takzvanou.

Chtějí mi nalhat, že jsem něco méně,

přitom je nazajímá, že mohu umřít.

Oni posílají mě na smrt chtěně,

oni mě totiž nechtějí pochopit.

Tvrdí mi, že láska jsem já,

ale to tvrzení mi bere srdce.

Chcou mi namluvit, že jsem posedlá,

že jsem mladá zpráva smrtce.

Všechno mi mění na lži,

bez respektu, bez provinilosti.

To přece každý vidí,

že toho už mám dosti.

A tak povídají: Podřízni si hrdlo,

to je to co chceš.

Jen aby jim to svědomí nezvadlo:

Pokud ne, tak umřeš!

Slíbili mi, že mi nic neublíží,

hluboko ve mně něco umírá.

Přitom za zády se mi smrt plíží,

moje mysl si mě dobírá.

Rozpoutali válku v mojí hlavě,

nepotřebuju nikoho!

S životem vyhraju si hravě,

v mojí hlavě povah je mnoho.