Poezie z krvavé ruky

Zrcadlo

Zrcadlo, zrcadlo kouzelné -

ty vidíš mne.

Ty sleduješ mne

pokaždé, když tváře mám smutkem povadlé.

Jen ty mne ze všech nejvíc znáš -

nahlížíš mi pod masku mou.

Když mám deprese já, i ty je máš -

vidíš ve mne odraz svůj či vnímáš mne s temnotou?

Jak dívám se na tebe -

ty zíráš zpět.

Když tiše pomlouvám sebe,

po dlouhých šestnáct let.

Mé znalosti jsou jenom tvé -

když pohlížím na odraz tvůj.

Když podívám se na odraz tebe,

jenž každou vteřinou bývá můj.

Ach, zrcadlo kouzelné -

koho zabíti dnes mám?

Dívám se jen na tebe,

můj život je tobě dán.

A tak důvěřuji ti s každým činem -

každou myšlenkou, každým pohybem.

Kdo je dnešní den vinen,

za zradu tajemnou?

Řekni, milé zrcadlo -

kdo dnes bude podřezán?

Kdo dnes jako struhadlo

bude ostrouhán?

Jen pověz mi, zrcadlo -

pověz.

Která chlapec či dívka dnes bude bito -

tvé myšlenky na mě jako oprátku pověs.

Jen mi to zašeptej -

já náš rozkaz vyplním.

Nikam se nekoukej,

nikdo tu není...

To je ovšem omyl...