Poezie z krvavé ruky

Žijeme v iluzi

Zděšeně se plížím od temnoty pryč,

dychtím po tom býti osvobozena z této blouznivé noční můry.

Ty - dívko z tajemna reality - klidně si nad mým počínáním syč,

už mám dost této iluze, této nestvůry.

Přestává mě ovládat instinkt - cítím potřebu vše skrýt,

i to, že jsem v tomhle světě pouhou loutkou, pouhou kořistí.

Tak moc toužím o tom s někým mluvit,

jenže se bojím, že má slova smrt mé rodiny zajistí.

Skryji se ve stínech na tak dlouho, jak jen to půjde,

budu se modlit, abych nebyla objevena.

Jenže mé skrývání mi asi dlouho nepůjde,

jelikož mě má v mysli onen muž či žena.

Jediný tichý zvuk vede k mému odhalení,

vzpírám se nestvůře, jež jsem zrovna poznala.

Proč tak lehce smířila jsem se s tím, že tenhle svět prostě není?

Proč všechny své naděje na pěkný život jsem tak rychle odepsala?

Ta bytost je čisté zlo,

zahalené aurou odporu a zloby.

Někdo probil její neprůstřelné sklo,

ale ten někdo o tom ani neví!

Její myšlenky jsou jedy jež unikají z její zhoubné mysli,

ničící můj domov, mou realitu.

Chce se mě zbavit, teď, když má osoba už vše ví,

když mou duši už má zabitu.

Strachem se krčím pod svou peřinou,

utíkám k radostným vzpomínkám dříve, než navždy zmizí.

Uzavírám se před myšlenkou vinnou,

která není - a nikdy nebyla - má - je její - je cizí.

A tak sama, v přítomnosti samoty,

odpočívám v klidu posledního dne.

Jelikož její mysl už není té ochoty,

aby měla za hlavního hrdinu mě.