Poezie z krvavé ruky

Strach

Cítím v hrudi natěsněný strach,

netřesu se, ale chci.

Ze stříbrných slz stává se prach,

brečím, ale nikdo to neví.

Zítra má být škola,

ale já bych se raději zabila než tam jít.

Už slyším, jak na mě třída volá,

už slyším učitele tiše výt.

Bojím se,

ani nevím, kde mám být.

Bojím se,

že ztrácím realit cit.

Nechci, aby se na mě dívali,

nechci, prostě ne.

Aby si mezi sebou tiše říkali,

,,co s ní je?"

Obávám se, že si sednu

a uslyším: ,,To je moje místo!"

Při té představě křehnu,

ty tupý artisto.

Prostě chci vidět téct mou krev,

chci se vidět zmrzlou na zemi.

Jenže asi nesplní se tenhle jev,

i když... ne, nikdo to neví.

Víte to jen vy.

A tak se vás ptám...

mám to udělat?