Poezie z krvavé ruky

Vůle zemřít

Jako každou noc, jako každý den -
nacházím se opět v místnosti temné.
Vím, že to není žádný sen,
protože ve snech ti nikdo ublížit nemůže.

Je to noční můra -
každou noc stejná - přesto jiná.
V dnešní temnotě místnosti na mě čeká stvůra,
kterou jsem ještě nikdy nespatřila.

Oči mu září modro-zeleně,
krk má drápy rozškrábaný.
Dívá se na mě pobaveně -
cítím, jak se těší, až mi ublíží.

Přesto se nebojím,
mé tělo se netřese.
V klidu u židle osamělé stojím
a čekám, až se ke mně přiblíží.

V ruce nůž ruka s drápy drží,
zuby ostré ve tmě svítí bledě.
Okolo něj se dým ke mně plíží,
už na útok připravuje se.

A já jen k němu nastavuji ruce,
s tváří uslzenou čekám na vysvobození.
Slyším, jak mi srdce bije prudce,
ale stále tam jen klidně stojím.

Snad nepochopitelné to může být,
že smrti nabízím náruč svou.
Však já už chci ve svém životě mít klid;
a kdo ví? Třeba ta bytost, co tu je se mnou, není tak zlá.

Pak ale....

,̶̵,P҉̕͜r̛͝͡҉̢oč̴̢̢͘ ̶̡͜͞͡j̵̵̛s̡͘͝i̢̛͘͜ t̛͜͡a̸̕͜k͜͝ o̡͘c̀͘͠h̵͜͞o͢͡͏́͞t͟͏̵̸n̵͘̕͢á҉́͢ u̵҉̸ḿ̡̕͠ř̨҉í̶̶̀͘ţ͘͠͠? ̢̕͜N̢evį̢́̀́͘š̵͏̸̵͢ ̢̨͞s̷n͡͏̷a̕d̶̶͘͘,̸̢ ̸͏ž҉҉̡͡e͡ ̧̡̛k̸̛d͢͏҉yž̸̴̀̀ ̸͟͢t̸҉̡͢͞ě̸̛ ̀̀͢͝zd̴̛́͝ę̶̀͝͞ ́҉͝͡z̛͞ab̴̴͜i̶̕͢j̵̕͞u̧͡,͝͝҉͜ ̵̸̢̀t͏à̧͟͠k ̢͏ź҉ȩ̸̡̢̛ḿ̴̡̡͡ř̴̕͞e͏͘š͢͞͝ ͟͠͏̧í̵̶̕ v̴̶̨̀͘ ̶͞r̸̛͘e͢a̸ļ̛i҉̡͟͟͞t̴̨͘͡͡ě?̛͘҉̢̡!̶̧́͘͡"̶͟

...promluvil...

Těkavý byl jeho hlas,
přeskakoval z tónu na tón.
Po chvíli ticha promluvil zas -
trochu klidněji, ale přesto naléhavě.

,̵͏,V̸̶̀͟͡í͝š̵̀ ̶ţ̡҉y̷͟ ̀͟v̵͢ů͞b̕͡҉̸͡ec̡̀͟,̢̧́̕͝ ̶͡ḱ́do ̶̸̛j̵̢̢͠á̢ ̶j̷̸̢̨ś͞em̧̕͡͝?҉!̷̷̴̨͠ ͏̴̶̡̀Js̛e͠m̡ ҉d͢ém͝͝ò͘n!͠ ͏͏̨͢͠J͏̶͘͞҉á̵҉̴̷ ̨̢̛͘l͏̨ì̛̕de͟m̨͞͠҉ ̕j̷̡͘a͟k̴o ҉̡͜t̵͘͟͝͝y̸ ̵̢̛́bè̢͝r͘̕͟͡u.͏.̵.̸̢̛͢͟ ̵́͟n̸͘͝͝͡e̛͠͏,҉̷̨͢ ŗ̸̷͟͜v͢u!͟ S̡̧͢r̶̢̛̕͢d́͠c̴̕͘҉̛e z̀҉ ̸͏̶těl̶̀͠͝a̧!̸́͡"̷̷̛

I tak jsem se ho nebála -
naopak, přistoupila jsem k němu blíž.
Snad rozpolceného jsem ho udělala,
když svým tichým hlasem promluvila jsem.

,,Nebojím se smrti. Musí to být lepší, než "život", který mimo tuto místnost vedu... Prosím, pokud mě má někdo zabít... udělej to ty."

Z jeho tváře úšklebek zmizel,
jeho oči se smutně zaleskly.
Možná mi do hlavy viděl -
nějak.

Nůž mu vypadl z ruky krvavé,
jak se rozeběhl a... objal mě.
Musel patřit mezi démony laskavější, všímavé, vnímavé -
pokud tedy nějací další démoni jsou...

,́͢͝,͠҉҉U̢̡͟͜͠ž̶̷͢͏ ̵͘͝n̴à̶̧̧ ̷̷͘͟͠t̡̧o ̨n̛̕e̸̛b͢͠u̸d͜͡eş̌͡ ̷̡sam̷̵̨͠͠a.̸̕ ̵̸̢J̷̡̀̕á̸҉̴̛ tí̶ ͏̧̡͏p̡̢͢҉̛o̸̵̢mů̶̧̕ž̸͝u҉̴̡͡. ̡̧͏͞B͘͟͝u̵̸̕͝͝d̢̨͟͟͞u̴̧͞ ̨ti̴͡ ͢n̕͢͠͝as͢l͢҉o͟͡͠͏͢ù̷͠͝͝c̷̀h̸́͟a̢t̕, ́͡b̛u҉͜du͞ ̢̨́͜͡t͢ě̡ ̨́̀͞҉p̨̛͘͟ơd̵̢̧͢p̨̛͞͞ǫ̶̵̡͠ŕ̶̛͘͢óv͘a̶̛͟͟͞t̢̛.̶̸͟͢ N̵͢͢i̵͞k͞d̷͟͟͠͞ơ̵͢͡͞ ̴b̸y ͟nem̵̡̨̕͞ěl ̸̨͞b͟ý̵t ́҉̡͜͝ǹ̷̨͢a̡͘͢ ţ̛͟͞a̛ķ̸͠͏o̸͡v̶ý̧͢͞ ̷̨̢ž̷҉i̵̸͘͠͠v̵o̵͏̸t̶̡̕ ̴̕͘s̷͜͡á̵̢̀͠͝m̶͟͡.̸̴̛͠͞.̕͢."́

A já se poprvé v životě cítila chtěná,
podporovaná - milovaná.
I když tento démon nikdy necítil vřelé city,
díky němu jsem se cítila rázem lépe.

Až jsem přestala plakat a k životu jsem se v nemocnici probrala...