Poezie z krvavé ruky

Noc

Podlaha stoupá a padá, jakoby dýchala;

Stěny se křiví jak se hýbou.

Stropní světla jakoby tiše vrzala,

koberec ke mně jakoby přilnul.

Mráz mi přejíždí po zádech,

jak se motám po pokoji.

V hrudi uvízl mi nádech,

chladný dech v plicích mi stojí.

Hodiny v rohu pokoje tikají,

i když léta nefungovaly.

Před očima světélka mi blikají,

stěny, jakoby mezi sebou si povídaly.

Skrývám si obličej v dlaních,

jak brečím slané slzy.

Zarývám nehty do vlasů havraních

a doufám, že tohle skončí brzy.

Sklep je plný příšer,

hlasy v hlavě šumí, křičí.

To radši umřu - sepíše

poslední báseň, jež se mi příčí.

Už nevnímám čas,

jen úzkost a strach.

Prosím, stíny, zlomte mi vaz,

a smeťte mi z duše prach.

Chce se mi spát,

ale v tuto noc -

v tento večer nastane zvrat

a můj nepřítel převezme moc.

Tak si na zem lehám,

koukám na tmavý strop.

A čekám. Čekám

až na čele vytane mi pot.