Dojdu ke dveřím. Nasadím falešný obličej a milé otevřu. Muž s jizvou byl velice překvapen. Zasekl se i v tom co chtěl u udělat. Obejmout mě a zvolat nějaký pozdrav „zdravím Vás, přejete si?" zeptám se mile a on znejistí. Pozvu ho dál abych nebyl neslušný a cestou mu vyprávěl smyšlený příběh, kdy jsem mu vysvětlil proč jsem v tomhle domě a proč tu není ten upír. Samozřejmě jsem zmínil, že jsem to odkoupil se vším všudy.
Vesel jsem do špatného salonku. Chtěl jsem jít vedle, ale on mi sám otevřel a viděl to nejhorší co mohlo být.
Najednou se mi ale zúžili zroničky co řekl. Musím to ještě hrát. Je velmi silný. Cítím to z něj nemám u sebe nic stříbrného. Musím se jej nějak zbavit
„obchodní strategie se neprozrazují" usmeji se na něj.
Poté ale ztrnu. Ten smích. Usmívá se. Zase se usmívá místo toho aby brečel. Zase jsme na začátku. Říká takové věci a já.. Já to nemůžu vydržet.
I Zeen se tak tak držel. Chtěl po něm vystřelit. Ale oba jsme neměli možnost jak jej specifikovat.
„Zeene? Nechtěl bys ukázat tady pánovi, jednu krásnou místnost?" nedokázal bych jenom tak zabít. Ne tak jak Zeen. Ano je to odemne špatné. Ale Zeen to.. On to zvládne lépe než já.
Pak mi ale dojde ještě jedna věc. „za chvíli se za vámi připojím." polibim jej a zašeptám mu místo, že musím načerpat dostatečnou energii. Tak ať jej zdrží.
Odvede jej s milým úsměvem a já rychle kleknu k Nickeli. Začal jsem se hystericky omlouvat. Setřel jsem mu sperma a také jej kolíbal v náručí.
Tak moc mi to bylo líto.
Dál se směju a něco mě obejme. Dantalion. Roztřesu se ještě víc a chytím ho za rukáv.
„U-udělám všechno, všechno, pane. Už, už nebudu odmlouvat, jen, jen jeho už ne. Prosím, jeho už ne. " Roztřeseně dýchám a své oči upírám do stropu. Směju se.
„Už budu hodný. Hodný chlapec." Vlepí mi malou facku a říká, abych se probral. Prosí mě, abych se probral.
„Klidně mě potrestejte, pane. Jen, jen když už nebudu muset za ním, prosím. Potrestejte mě jako tehdy! " Přítomnost a minulost se prolíná a já nevím, kde jsem. Je tohle Dantalion nebo není. Nevím. Já nevím. Náhle se mi zakousne do krku a já vyjeknu. Držím ale. Je to pro pána. Zvedne a rozeběhne se pryč. Schoulím se do klubíčka.
„promiň Nickeli.. Musím to udělat. Hned za tebou přijdu." zašeptám a zakousnu se mu do krku. Vysaju několik krve. Potřebuji sílu. Abych pak se za ním mohl vrátit. Vím, že jej to bolí.
Bylo to tak bolestivé se na něj dívat. To jak se zase chichotal a nepoznával mě. Mluvil na mě, že jej chci znásilnit. Nechápu co se mu muselo stát. Musí nám to říct.
Došel jsem do místnosti, kde leželo tělo Anny. Ano pořád tam byla a Zeen tam držel toho upíra a ten se.. Kochal tím co se stalo.
Došel jsem tam s úsměvem. „co na to říkáte?" zeptám se mile a on se rozzáří s tím že nečekal, že jsem takový. Zamknu „víte pane.." pomalu si sundavám rukavice. „zda se, že jste ublížil Nickeli.. A to hodně." chce něco říci ale všimne si mých rukou. „asi byste měl vědět, že jsem z něj udělal upíra." začnu se psychopaticky smát. „a taky, že nenechám nikoho aby mu ublížil." dodám a začnu šeptat kletbu, která jej zabije.
Ano.. Může se to zdát lehké. Ale já při tom také trpím není to je jen tak něco za nic. Nikdy to tak nefunguje. Ale takto umře další upír co zničil Nickela.
Začal na mě křičet, že jsem tím zhresil. Nadával mi. Ale pomalu umíral.
Nechal jsem jej ve stavu kdy byl tak slabý, že se nemohl ani hýbat. I jak mluvil tak jej ti muselo bolet. „doveď jej zpět." řeknu chladně Zeenovi a rychle běžím za Nickelem. Který tam jen leží.
„Nickeli? Máš možnost se pomstít." zavrním.
Podlehl jsem temnotě. Tomu, že musí trpět ti co ublíží mým milovaným.
„ten upír co ti ubližoval. Ten co udělal ty špatné věci. Nechceš jej zabít? Nechceš aby trpěl jako jsi trpěl ty?" mírně se usmívám a hladím jej.
Zděšeně vyjeknu.
„Ne, ne, ne. Omlouvám se. Ne, nechtěl jsem. " Vezmu jeho tvář do dlaní a políbím ho. Stále se třesu.
„Tohle, tohle nejsi ty. Nejsi." Vzlyknu. To já z něj udělal tohle. Přimhouřím oči.
„Nedělej ze sebe tohle. To-tohle nejsi ty. " Dál se k němu tisknu a do pokoje vejde Zeen.
„Zemřel," odpoví prostě a mně se rozšíří zorničky.
„Omlouvám se, jsem slabý. " Zasměju se a zase se odtáhnu. Už jsem se uklidnil. Už je to zase pryč. Všechno schované.
„Můžeme pokračovat, jsem váš hodný chlapec." Začnu mu rozepínat knoflík u kalhot.
„Moc hodný. "
Mysl jsem měl zatemnenou a jediné co jsem chtěl aby ten idiot umřel aby trpěl za to, že tohle udělal Nickeli
Ale on nechtěl. Omlouval se. Nechápal jsem proč to nechtěl udělat políbil mě a držel mou tvář. Jen jsem se na něj usmíval a nechápal co říká. „jsem pořád stejný" zašeptám ale přijde do místnosti Zeen že umřel. Naštval jsem se ale pak než jsem stihl cokoliv říci tak jsem si uvědomil co je s Nickelem. Jak se chová. Co říká.
Roztřesu se.
Co to se mnou bylo.
Proč jsem byl. Takový... Zlý..
Otrhnu jeho ruce od mého klínu a přitáhnu si jej do objetí.
„nedus to v sobě." obejme nás Zeen.
Oba kolíbáme s Nickelem. „omlouvám se.. Nechtěl jsem být.. Takový.. Bylo to.. Divné.." šeptám s brekem. „prosím. Řekni nám co se stalo. Proč.. Proč se směješ... Všechno. Prosím. Řekni nám to." koktám a tisknu jej k sobě. „milujeme tě.. Nechceme tě vidět takto zlomeného. Aby jsi v nás neviděl jeho.. Jsme ti rovni. Ty jsi s námi roven." hladí jej Zeen.
„nemusíš být už hodný chlapec."
Z úst se mi derou vzlyky. Bolí to. Moc to bolí.
„Nemusím?"vydechnu a víc se na ně natisknu.
„Moc jsem zlobil a tak jsem byl poslán na, na převýchovu, "rozesměju se.
„Vždy když jsem se rozbrečel tak, tak byl trest." Třepu se.
„Omlouvám se, chci být hodný, "snažím se zasmát. Nejde to. Zase se do toho začnu propadat.
„Odpusťte."
„Nemusíš.." hladím jej ve vlasech a společně se Zeenem s ním kolíbáme. Jak dál posloucháme tak Zeenovi začnou téct slzy a více jej k sobě tiskne. I já cítím, že se mi chce z toho brečet. Řekl toho tak málo, ale mělo to takový význam. Ještě k tomu ten smích, ten bolestný smích.
Tak moc to bolí za něj.
Začnu mu dávat pusy na líce. „Nickeli, nemusíš být hodný, můžeš brečet. Chceme aby jsi brečel." šeptám a hladím jej na zádech.
„Nebudeme tě trestat, když budeš brečet. Nebudeš už muset snášet tu bolest sám. Jsme tu pro tebe. Milujeme tě." šeptám dál a Zeen už brečí úplně. Ale i tak jej hladí a pomalu jej pusinkuje.
„Budeš hodným i když budeš brečet. Nemusíš to skrývat a slepě se smát." Zavzlykal Zeen.
Oba jsme se snažili mu říct co chceme, aby byl v pořádku, aby nemusel být tím hodným chlapcem, aby věděl, že jej milujeme a že nám nebude vadit, když bude brečet.
Otevře se nám a nebude se muset smát.
Jen když bude chtít.
Proč to dělají? Proč mě utěšují. Jejich ruce. Jsou, jsou všude. Roztřeseně vstanu a otočím se k nim zády. Pak klidně odpovím a otočím se zpět.
„Zítra budeme muset odejít jinam, je to tu už nebezpečné, ale teď bychom měli pokračovat v tom v čem jsme skončili. " Zatahám si za sukýnku a usměju se.
„Prosím," přivřu oči, když zatlačím na kolík. Potřebuju sex. Sex dělá šťastný každého. A já je chci potěšit. Vždy když jsem sám od sebe nabídl sex, tak byli šťastní. A já taky.
„Prosím. "
Nikdo mě pak netrestal.
Dívám se na něj lehce vystrašeně. Nic neříká. Nesměje se a ani nepláče. Nevím co si myslet a vůbec co mám dělat nebo tak.
Je najednou klidný. Usmívá se. Bojím se, že je to přetvářka.
Zeen na to hned skočí, já jsem ale pořád pověrčivý vůči tomu.
„Proč?" zastavím Zeena, který se chtěl s úsměvem na něj vrhnout.
Dívám se na Nickela. Nejsem vůbec vzrušený, chci to vyřešit. Chci vědět, že je vše v pořádku.
Chytnu jej za ruce aby se nevzrušoval. „Nickeli." začnu s povzdechem.
„Proč chceš sex? Proč najednou chceš tohle dělat, když před chvíli se stalo něco takového?" vychrlím na něj otázky.
„Jaktože dokážeš najednou být tak klidný?"
Sednu si mu na klín a políbím ho.
„Protože vás miluju a sex je činnost, při které se to dokazuje." Jsem jen coura. Znovu se usměju a začnu se na něm pohupovat a on, i když nechtěně zasténal. Svezl jsem se z jeho klína a začal mu kouřit. Jsem jen děvka, která dělá svou práci a pak dostane odměnu. Prostě teď na vše zapomenu. Dál hýbu hlavou a cítím Zeenovi rty na mém krku. Ano, takto to má být.
Nějak se mi to pořád nelíbilo. Nebylo to co jsem chtěl. Pořád se mi tam něco nezdálo, bylo to.. divné, jiné. Usmíval se ale měl jsem pocit, že si přijde jinak. I přes to jsem byl donucen zavzdychat a on mi začal kouřit.
Snažím se jej odstrčit. „Ne.. ne ne ne .." konečně se mi to podaří a oba se na mě zmateně dívají. „Láska se nemusí dokazovat jenom sexem.. teď.. teď.. nepřijde mi to, že to tolik chceš." řeknu popravdě co si myslím. „Nejde jenom o sex." řeknu mírně naštvaně, zvednu se a chci odejít.
Zeen mě chytí a snaží se mě donutit si sednout zpět. „Nech mě.. teď.. .nemám náladu." zašeptám a vytrhnu se mu. Jdu zase na zahradu.
Snažím se usmát. Nejde to.
„Uklidní se a zase přijde, já půjdu zatím připravit věci na cestu." Políbí mě a odejde. Zůstanu tu sám. Strhám ze sebe všechny ty věci. Teď ležím nahý na zemi a klepu se zimou. Nakonec vstanu a zalezu do onoho pokoje s truhlou. Obléknu na sebe jen košili, která je mi pod zadek. Zamknu se tu a vytáhnu si opět nožík. Začnu si rýt do chodidla malými písmenky slovo. Když je to hotové, sesypu se. Jsem odporný, slíbil jsem, že už to neudělám. Sliby chyby. Zahihňám se. Já neumím dávat jinou lásku. Nevím, jak dát jinak najevo svou lásku a on, on mou lásku odmítl. Musím ho znechucovat. Dotýkalo se mě tolik lidí. Přijdu mu nechutný? Určitě ano. Odpusť mi, že nemůžu být lepší. Jsem jen coura. Malá hodná coura.
Sedím zase tam kde před tím. Rukou přejíždím přes hladinu vody. Není to tak, že by mi přišlo nechutné mít s ním sex. Jen se cítím, že teď to není správné. Že když tohle uděláme, tak se bude cítit ještě více pošpiněný. Budeme jak ti co mu to dělali. Co jej jen znásilňovali a trestali. A to já nechci.
Nechci aby si myslel, že jsem s ním kvůli sexu. Aby si myslel, že je nějaká.. coura.
Mírně jsem se otřásl, když jsem si vzpomněl jak řekl ty dvě slova.
Hodný chlapec.
Zní to tak nevinně a vlastně je to nejhorší co se mu mohlo stát.
Kým by asi byl, kdyby mu tohle neudělali, kdyby upíři nezvítězili a porazili lidi.
I Zeen, nemusel by tolik trpět. Nemusela by mu umřít sestřička. Mohli by žít lepší život, kdybych nežil.
Tak je to.
Jsem tu přítěží.
Začal jsem si šeptat slova a pod vodou má ruka svítila.
Pálilo to.
Trestal jsem se.
A nikdo to nemohl vědět.
Nechtěl jsem jim tolik ublížit.
Upíři jsou zlí.
Bylo by lepší kdyby Žádný nebyl.
Ani já.
Kvůli mě se vyhrála válka.
Všechno kvůli mě započalo.
Jsem tak špatný.
Vstanu a došlápnu na nohu. Bolestí syknu. Neměl jsem moc krve a tak se to nehojí dost rychle. Bolí to. Pajdavou chůzí dojdu do salonku. Zeen brzy taky přijde a Dantalion nakonec též. Jsme tu už všichni.
„Kdy vyrazíme? "vyhrkne Zeen. Dantalion okamžitě odpoví a já se zahledím z okna.
„Mohu se napít?" zašeptám a tázavě se na ně podívám.
Sedím tam pěknou chvilku dokud za mnou příjde Zeen s tím, že bychom měli pomalu vyrazit, že na nás bude čekat v salónku. Jen kývnu, nechci nic říkat, nechci aby věděl, že se trápím. Jinak to všechno pozná. Jako před tím. Nechci aby to nikdo věděl.
Dojdu tedy tam a nakonec přijde i Nickel.
„při západu slunce." oznámím klidně.
Pak se ale zadívám na Nickela s menším úsměvem. „Určitě." řeknu a přijdu k němu. Nahnu krk a on se mi na něj přisaje.
Ano.. takto to má být. Budu mít méně krve. Méně starostí.
Když se chce odtáhnout tak jej přidržím. „Pořádně se napij. Dnešek musel být pro tebe vyčerpávající." usměji se a nechám jej ať pije více.
Když mi ale Zeen nabídne ať se napiji tak s úsměvem odmítnu.
Zmateně se od něj odtáhnu.
„Takhle máš ale málo, "chytím ho za ruce a on se mi vytrhne. Sedne si daleko ode mě. Usměju se, ale ruce se mi roztřesou.
„Půjdu se projít do zahrady." Vstanu a lehce se mi podlomí noha.
„Asi jsem moc dlouho seděl, "odpovím na Zeenův pátravý pohled. Jsem odporný a zbytečný. Tak jako vždy.
„Mám dostatečně tolik co potřebuji." oznámím s klidem i když jsem velmi vytížený. Nedávám to na sobě znát. Usmívá se ale při tom se třese. Vidím to. I tak to ignoruji. Nedokáži pořád mu opakovat ty slova když to k ničemu nevede.
Něco si udělal. Určitě.
Jsem pověrčivý. Naštvaný na sebe a nelíbí se mi to, kterým směrem se náš vztah hýbe. Otevře se nám. Ale stejně.. pořád to nedokáže.
Nezvládám tak moc dobře emoce.
Hned co odejde tak Zeen jde za ním. Protože já se odmítal hnout.
Poté jsem zašel do knihovny a začal listovat tou knihou kleteb,
Mnoho jsem jich za tu dobu vyzkoušel. Značky nebyli jen na rukou ale na zádech a nohou.
A já trpěl.
Zaslouženě.
Sám to Nickel říkal.
Jsem masový vrah.
Měl bych trpět.
Trpět jak ti co trpěli.
„Co je s tebou, " chytí mě za ruku.
„Nic." Odpovím klidně.
„Teď mě nech. " Zeen mě chytí za ruku a lehce mě políbí. Nechám se jím líbat a sám se zapojuji. Svalím se s ním na zem a dál se líbáme. Alespoň jeho potěším, alespoň jeho.
Rukou mu zmáčknu rozkrok a on zasténá.
„Líbí se ti to?" vydechnu a on přikývne, ale odstrčí mě.
„Dantalion má pravdu. Chováš se divně. Nechtěli jsme ti to říkat, ale už, už jsme si o tom povídali. Předtím tehdy na zahradě. Milujeme tě, ale ty, ty. Chováš se jako... " To coura se ale neozve z jeho rtů. Otočím se a usměji se na Dantaliona.
Oba se na mě dívají tak smutně a bolestně. Coura.
Přišel jsem do zahrady za nimi a jen se lehce usmíval. Nenechám si ale oddělat oblečení. Neukáži jim své záda, jsou poseté značkami, které už nikdy nepůjdou oddělat, je to znamení toho co jsem udělal a také toho co jsem schopen.
Nikdy už nebudu čistý.
Vlastně jsem ani nebyl.
Úsměv mi povadl. Nedokázal jsem se na ně usmívat, když Zeen byl smutný a Nickel se stále snažil usmívat a dělat tyhle věci. I on si toho všiml.
Došel jsem k nim. Spíše jsem je přešel a sedl si k vodě. „Je krásné jak voda dokáže být čistá, že?" začnu tiše.
Neodpovím. Jen dál sleduju oblohu. Zeen ke mně natáhne ruku.
„Promiň, nechtěl jsem. "
„Vždyť jsi to neřekl."
„Promiň! "rozpláče se a já ho políbím.
„Nic se nestalo." Vždyť já jsem coura. Dantalion se na nás zmateně podívá.
„Je to všechno jedno. "
Zeen pláče a já nechápu co myslí. O čem se bavili? Zamrkám na ně a on, že je to všechno jedno.
„Asi máš pravdu. Všechno je to jedno." usměji se.
Voda není až tak čistá.
Pálí, když máte rány.
Dokáže očistit ale při tom i zanést špínu.
Třeba když máte jemnou pokožku.
Ano.. pálí to. Rány pálí a rozprostírají se díky znamení po celém těle.
Zeen se stále omlouvá. Pořád je v pořádku. Jediný se to snaží dát dohromady.
Já to vzdal.
Nedokážu to.
Stejně jako nést všechnu tu vinu.
„Kam se vydáme?" zeptám se pak rozumně.
Vytáhnu mu ruku z vody a zahledím se na ni. Je celá narudlá.
„Co jsi to udělal! "vyjeknu na něj. Zeen se jde taky podívat. Snaží se nám vykroutit, ale my ho držíme pevně.
„Co sis sakra myslel!" zařve Zeen a pozoruje jeho nahá a zarudlá záda.
„Oh.. " zašeptám pak, když se mi dívají i na záda a také mi zkoumají ruku. Měl jsem to více skrývat, už ví co jsem si udělal.
Ale to je v pořádku.
Ať to ví všichni.
Jen jsem se na ně usmál.
„Udělal jsem to co bylo nutné. Nic víc nic míň." řeknu klidně.
„I tak je to málo." zasměji se.
„Měl bych trpět více. Přeci jen.. lidský národ je mnoho nevinných lidí." podívám se na ně zmateně. Zdají se být vyděšení.
„Už slyším i jejich hlasy.. jak mě proklínají." usměji se.