Proberu se. Celý rozlámaný. Hlavně cítím své záda. Na těch se ti neřádi nejvíce vyřádili. Doufám, že je Nickel neviděl.
Zaseknu se. Kde je? Proč jsem tu sám?
Začal jsem se obávat toho nejhoršího. Vyjekl jsem a vyrazil z postele.
Vyběhl jsem na chodbu. Tedy až po tom co jsem se zvedl z toho jak jsem se rozplácl na zemi z důvodu malé síly.
„Nio? Jsi tu?" zavolám do prázdné chodby.
Sedím na parapetu. Mám hlad. Strašný hlad. Třesu se. Zabil jsem ji. Zabil. Rozhihňám se. Její krev voněla a já měl hlad. Opět se zadívám na mrtvé tělo staré ženy. Zabil jsem ji. Zatahám se za vlasy a znova a znova. Utéct a schovat. Před tímhle se ale nejde schovat. Ucítím krev a kroky. Nehty si zatnu do rukou. Nesmím povolit.
Pomalu jsem se plížil chodbou. Nikdo tu není. Proč? Vždyť tady byli služebné, které nám děkovali, že jsme je zachránili., že jsme zachránili nebohého Nia z toto jak musel trpět.
Z jednoho pokoje se ozývá, mě známé, hihňání. Pomalu se tam doploužím.
Zeen. Take se hihňá. Myslel jsem, že je to Nickel. Když jsem ale zaostřil tak jsem se zhrozil. Byl celý od krve. Ale ne svoji ale jiného. Díval se na mě a jeho oči prosili, že to mám zastavit.
Ah.. Málem bych zapomněl. První hlad. Ten je nejhorší. Neumí kontrolovat co můžou a co ne.
„Nio? " zeptám se a on jen zavrčí něco stylem nahoře.
Pomalu jsem došel k dalším otevřeným dveřím.
„jsi tu? Nio? " zeptám se a najednou se na mě někdo vrhne.
Objevil se tu Zeen a malá Anna. Bolestně jsem zasténal nad vůní Aniny krve.
„Pr-pryč. Jdě-te pryč! " rozkřiknu se na ně. Anna němě zírá na mrtvou ženu a pak se dá na útěk ječí. Strašně ječí a ta vůně se vzdaluje. Musím ji mít. Musím. Cestu mi zastoupí Zeen. Přimáčkne se na mě a čichne si ke mně.
„Krev," zakňučím a on se mi zakoukané do krku. Ano, musí mě oslabit. Musí si vzít hodně krve. Roztřeseně se odtáhne a to už se svezu po stěně dolů.
„Já nechtěl! "rozeběhne se pryč a já se snažím ovládnout. Nezabiju, už ne.
Náhle mě do nosu udeří naprosto dokonalá vůně. Chci to. Chci tu krev. Dveře se otevřou a já se vrhnu na tu osobu. Povalím ho na zem a chystám se zakousnout. V poslední chvíli se zarazím a odtáhnu se, co nejdál to jde.
Viděl jsem jej jak se třese. Jak se bojí a jak mě málem vysál. Jsem rád, že mu ještě něco zbylo. Nějaký ten rozum.
Pomalu jsem k němu přešel i když na ně křičel, že se nemám přibližovat.
Nadechl jsem se a dal mu facku. „uvědom si co děláš. Musíš se ovládat!" vím že za to nemůže, ale psychika udělá hodně. Moc hodně.
Sehnul jsem se k němu. „budu ti dávat svou krev. Ale nemůžeš dělat tohle. Mrháš životy. A to určitě nechceš." pohladím jej po tváři a vidím jak je pro něj těžké se nezakousnout. „Nickeli.. Prosím.." zašeptám.
Jenže než stihne odpovědět tak na mě zezadu skočí Zeen. Také touží po krvi. A já jsem ten komu ji chtějí sníst.
„Ni-ckeli.."
Jeho slova bolí. Jako bych to snad udělal schválně. Neudělal. Nikdy bych něco takového neudělal s plným vědomím.
„Zeene! "zařvu a on se odtáhne. Začne se kolébat ze strany na stranu a já k němu dojdu.
„Musíte se napít oba dva," vydechnu a nastavím jim svůj krk. Oba po malém zaváhání ke mně přilezou a zakousnou se do mého krku. Bolí to a jistým způsobem mě to vzrušuje.
Jak zvláštní. Jsme na sobě závislí. Předěláváme si krev a snažíme se najít nějaký bod kdy to všechno bude v pohodě.
Moc jsem si krve nevzal jen trochu. Tak abych mohl chodit a kdyby náhodou tak jim nabídnout něco ze své krve.
Pak se odtahnu a lehnu si na zem. „musíte se naučit ovládat." řeknu a dívám se do zdi. Nechci aby Nio zabíjel nevinné. Pak se to odrazí na jeho psychice.
Pak se ale zastavím a probodávám oba pohledem. „Anna.. Žije že?"
„Žije! "vyhrkne Zeen a utře si pusu. Já neodpovím. Jen sleduju Zeena. Je jen poloviční upír. Vezmu si jen trošku. Trošičku. Nahnu se k němu a trochu z něj upiju. Je dobrá. Moc dobrá. Pi chvíli se odtáhnu. Krev mi kape z úst. Zeen se jen usměje.
„Měli bychom vás teď utahat, veliteli." Zavrní.
„Abyste nikomu neublížil. " Zalehne mě a Dantalion se skloní k mé hlavě.
Oddechnu si. Aspoň něco pozitivního. Krom toho, že jsem nedokázal zabránit prvnímu hladu. Zeen se zatím ale drží. Tedy až na to jak na mě skočil.
Vidím ale na Niovi, že to tak tak zvládá. Nedivím se mu. Člověk sice se může stát upirem.
Ale může zešílet když jej v chovají špatně.
Pak ale Zeen přijde s dobrý nápadem.
Sklonil jsem se k Niovemu uchu a mírně se zakousnu. „pamatujete si náš slib, pane?" zašeptám vzrušeně. Mám v plánu jej vzrušit. „budeme si hrát." začnu mu líbat ouško a tady druhou rukou nahmatám bradavku a začnu ji mnout.
Zeen si rukou přivlastní druhou a začne mu kouřit.
Snažím se od nich dostat, ale mé tělo od nich pryč jít nechce. Mé tělo touží po jejich dotycích a víc. Dantalion mi chytil ruce a já se už nemohu dál bránit. Nechám se. Je to dokonalé. Naprosto dokonalé. Ucítím jak mé nohy jsou roztaženy ještě víc a Zeen do mě opatrně pronikl prstem. Propnu se v zádech a udělám se mu do úst. Dantalion mi okamžitě zaplní ústa svým jazykem. Jsem naprosto bezbranný. Dneska nerozkazuji já. Dnes rozkazují oni. Jednou za čas jim to dovolím, ale jinak ne. Zasténám a rukama se dotknu Dantalionova rozkroku. Potřebuju je. Potřebuju je tak moc.
Myslel jsem si, že se bude bránit. Ale myslím, že od nás dvou se moc nevzdálí když nás nechá udělat už tohle a neuhodí nás.
Chytnu mu pro jistotu ruce aby náhodou nám něco neudělal a nebo se nesnažil nás odstrčit protože jak Zeen říkal. Musíme jej unavit. A unavíme ho hodně.
Oba jsme si stanovili role aniž bychom se nějak domlouvali. Měl jsem k němu už jinší vztah. Už mi to tolik nevadilo. Chtěl jsem aby si sám také užil. Přeci jen. Zaslouží si to.
A Nickelovi to určitě nebude vadit. Né když je teďka v tomto rozpoložení.
Zeen si začal přivlastňovat jeho klín a já se zaměřil na jeho pusu kdy jsem jej zacal líbat a hladit ho na hrudi. Hrát si s ním. Všechno. Tak aby se cítil chtěný.
Když se dotkne mého rozkroku tak zavzdychám. Začnu si vyslekat kalhoty a dám penis k jeho puse. „nemusíš pokud nechceš. K tomuhle tě nutit nebudu jestli by ti to a-~h" vyjeknu když mi lehce zkousne špičku a začne mi kouřit.
Zeen mezitím už měl v v něm tři prsty a dráždil mu prostatu.
Bylo to na mě mnoho pocitů. Tak intenzivní, tak, tak moc. Všeho bylo tak moc. Jeho penis mi zajížděl do krku, sprostě mi ošukával pusu. Nechal jsem ho. Jistou zvrácenou částí se mi to líbilo, ale zároveň jsem si v hlavě zaznamenal, že mu to hezky oplatím.
A pak Zeen. Jeho prsty. Prsty byly tak dlouhé a zkoumavé.
Udělal jsem se a v mé puse se taky rozlilo teplo. Spolkl jsem to a chtěl se postavit. Opět mi to nebylo dovoleno. Ucítil jsem jak se o můj vchod otírá Zeenův žalud a zároveň jsem sledoval Dantaliona, který se nadzvedával nad můj penis.
Z hrdla se mi ozval slastný, bolestný výkřik. Bylo toho moc. Příliš moc.
Doufal jsem, že mu to nevadí. Ale podle toho jak se nechával a také jeho obličej byl krásný. Nechával jsem se lehce unést. Bylo to moc příjemné. Stejně tak příjemné jak jsem před tím byl uvnitř Zeena. Cítil jsem se tak moc příjemne.
Po chvíli jsem se mu udělal do pusy, on také ale Zeen čekal na jednu chvíli.
„ještě není konec." zašeptám perverzně a mírnou silou jej zatlačím zpět ať stále leží. Zeen mezitím už pomalu do něj proniká. Ještě jsem jej kontroloval a říkal mu, že pokud mu něco udělá tak ať si mě nepřeje. Protože jsem nechtěl abychom ublížili ještě více.
Já se sesunul k jeho klínu a pomalu jsem nasedával a vzdychal. Take jsem mu mnul bradavky a synchronizoval se Zeenem a pak už jsme oba slastně vzdychali.
Líbal jsem jej na krku a také na oušku. Sténal mu slastné slova o tom jak jej miluji a jak se těším až mi udělá zase to co udělal před tím.
Sám jsem nasedal a dosedal. Cítil jsem, že se pomalu zase blíží k vrcholu.
Neměl jsem ani možnost mluvit. Ty jeho řečičky, je tak perverzní. Je můj a Zeen taky patří mně. Šuká mě jako děvku a Dantalion dosedá tak silně. Oba je potrestám. Teda až se budu moct pohnout. Tohle je na mě tak moc. Udělám se a ti dva mě následují skoro současně. Vyčerpaně se vedle mě svalí. Jsme ulepení, zpocení, ale šťastní a já jsem hlavně unavený. Neskutečně moc unavený.
Už bylo po všem, všichni jsme znaveni leželi u sebe a ti dva pomalu usínali. Musím je umýt, ale myslím, že to bude nejlepší jak budou sami vzhůru. A také doufám, že nebudou mít hlad jak se vzbudí, protože to by byl problém. Asi půjdu na lov zvěře, ale zase nechci je tu nechávat samotné s Annou.
Kde je vlastně?
Oba jsem přikryl dekou a políbil na tváře. Dal si zpět kalhoty a šel jí hledat.
„Anno? Jsi tu někde?" volám a nic se neozývá. Tedy až na tiché vzlyky z jedné z místností.
Pomalu jsem tam vklouznul a první co jsem ucítil byla tupá rána do hlavy a také ostrá rána do boku.
Viděl jsem ji ještě s pár služebnými co se skrývají a třesou se.
Poté jsem jen spadl na těžce na zem.
Tolik by mě to neskolilo kdybych měl více krve v sobě a také nebyl zrovna po vyčerpávajícím se.
Probral jsem se a zahleděl se na slintajícího Zeena. Pohladil jsem ho po tváři. Kde je ale Dantalion? Ucítil jsem krev a v břiše mi zakručelo. Hlad. Hrozný hlad. Řídil jsem se instinkty a šel po stopě pachu. Vtrhl jsem do jednoho z pokojů a před očima se mi udělalo černo vzteky. Teď jsem necítil touhu pít, chtěl jsem jen a pouze zabít.
Kopali do mě, bili mě pěsti a také na mě plivali. Ženy se jen dívali a některé odvážné se přidali. Anna stála u dveří a jen se na mě zhnuseně dívala.
Poté přešla ke mě a chytla mě za bradu. Na tváři jsem měl už několik podlitin. „Je mi jedno, že máš něco s velitelem. Změnil jsi jej na něco co vždy nenáviděl. Jsi nejhorší. Slyšela jsem, že ti říkali, že jsi čistý. Zdá se, že moc ne, když jsi se zaprodal a teď věříš vesnické holce, která zapřísahala smrt všech upírů." smála se a přikládala mi ke krku stříbrný nůž, kdy to vypadalo, že mě chtěla podřezat. Ale vlastně začala mi pustošit tělo. Ramena, lotkty, dlaně pořezané hlubokými ale malými rankami. Samozřejmě nechyběl její komentář k tomu. Když už se chystala, že mi podřeže tepnu abych tu vykrvácel, tak se tu objevil Nio.
Viděl jsem na něm co chce udělat. Ženy vyjekli a schovali své děti a ostatní se na něj dívali vystrašeně. Vypadal totiž, že bude vážně zabíjet.
I Anna povolila v sebeobraně a já se ji vyprostil z držení. Neuměla tolik dobře uvazovat provazy. Chytl jsem Nia, když chtěl vystartovat a objal ho. „J-jsou jen vystrašení. N-nemužeš jim to dávat za zlé. Tak.. tak hlavně je nezabíjej."
„Vystrašení? "zasyčím a zatnu čelist.
„Pomohls jim. Ochránil jsi jejich děti. Osvobodil jsi je a oni." Pozoruji všechny ty tváře. Někteří pláčou, jiní se dívají všude jinam. Můj pohled se zastaví na ní. V její ruce spatřím zkrvavený nůž. Všechny mé svaly se napnou. To uvnitř mě ji chce zabít, ale nechci zklamat Dantaliona. Byl by smutný.
„Zmizte, všichni. Táhněte k čertu! "
Nic jsem neříkal. Třásl jsem se. Věděl jsem přesně co dělali. Co chtěla udělat. Ale stejně jsem je bránil.
Proč?
Nechtěl jsem aby Nio byl naštvaný z toho, že je upírem. Uvědomuji si, že se mu to určitě hnusí. Že mu to vadí. Nechtěl jsem aby to dopadlo tak, že by to musel udělat.
Jsem sobecký. Chci jej jen pro sebe. Tak aby navždy byl se mnou a připomínal mi co jsem zač. Že mu patřím. Že jsem jenom jeho.
Všichni se rozutekli a zůstala tam jenom Anna.
„Veliteli! Co to má znamenat? Proč?" křičela vystrašeně na něj.
„Víte, že jsem jeden z nejlepších vojáků, tak proč jej bráníte. Je to upír jako každý jiný. Zabil tolik rodin a.. a vy se stavíte na jeho stranu. proč?" byla vystrašená, naštvaná a snažila se k něčemu dojít.
Neodpověděl jsem a místo toho jsem ho políbil.
„Protože ho miluju." To co udělala jsem nečekal. Rozeběhla se ke mně a nůž mi zarazila do břicha. Vyprskl jsem krev.
„To mě jste měl milovat! Mě! Spala jsem s tebou a i tak mě nemiluješ? " Znovu do mě bodla. Jen jsem se rozesmál.
„Spala jsi s každým, kdo by miloval couru?"
Třásl jsem se mu v náručí. Pomalu jsem ztrácel krev, ale nechtěl jsem mu to říkat. Ještě to není tak vážné. Ještě přežiji. Pro něj. Políbí mě a já si jen na tu chvíli užívám těch úžasných rtů. Než se ale něco stalo tak Jsem viděl jak měl Nio v břiše nůž a já jen vykřikl.
Smál se a oba štěkali po sobě. I přes mou malou sílu jsem ji povalil na zem a začal slabě mlátit. S výkřiky, že jej má nechat být.
Hned mě přeprala. Neměl jsem žádnou sílu.
Nedokázal jsem se pořádně pohnout. Pálilo to a bodalo. Takové je stříbro? Je to odporné.
Chci mu pomoct, ale nejde to. Nemůžu, musím.
Náhle je Anna vytažena za vlasy a vytažena ze dveří. Zeen. Teď je ale nejdůležitější Dantalion. Nějak se mi k němu podaří dostat a brzy již pije mou krev. Po chvíli se chce odtáhnout, to mu ale nedovolím. Musí žít. Začínají se mi zavírat oči.
Ležel jsem na zemi a držel se za břicho. Pořádně mě kopla. Bolelo to. Už tak jsem byl celý od otlačenin všeho. Je zvláštní cítit u každého doteku bolest. Ano. I přes to jak mě Nio objímal a bylo to neskutečně příjemné tak jsem cítil bolest. Má pokožka bolí. Bylo do ni zabodáno tolik jehel. Tolik bolesti.
Že jsem si na bolest zvyknul.
Ale né takto. Vždy jsem měl silnou regeneraci, která to aspoň trochu redukovala. Teď tu ale není.
Jsem odkázán na Nia a Zeena.
Najednou jsem v jeho náručí a piji Niovu krev. Vím že to co jsem vypil mi stačí tak se chci odtáhnout. Vždyť přeci také krvácí.
Když jej konečně nějak více od sebe odtrhnu tak se mu bezeslovně přiblížím k ráně. Pomalu vytáhnu nůž a začnu mu olizovat ránu. „Vydrž." šeptám a vidím už pomalou regeneraci.
Opírám se o něj a sleduji jeho rány. Nehojí se. Proč se nehojí?
„Tvé rány? Proč nejsou v pořádku? " Neodpoví jen se trochu rozechvěje.
„Odpověz!" zavrčím a přitáhnu ho k sobě.
„Proč se nehojíš! "mám o něj tak velký strach.
Všiml si toho. Lehce jsem se roztřásl. Nechci mu o tom říct. Bude naštvaný. Bude chtít mi to vrátit. Já ale nechci. Je to můj dárek pro něj. Sklopil jsem pohled. Nebudu odpovídat..
Zařve na mě.
Drží mě v náručí a starostlivě se na mě dívá. Já cítím, že se mi mírně motá hlava.
Měl jsem jít nalovit nějakou tu zvěř.
„M-má r-regenerace.. je tvá.. d-dal jsem ti ji.. aby jsi neumřel.. aby jsi tu byl stále se mnou." zašeptám s mírným kašlem. Takže jsem něco jako člověk, krom toho, že mám jiný jídelníček.
„Z-zvěř.. musíme.. lov... aby.. se pořád nedělo.. tohle." říkám ztěžka.
Vytřeštím oči.
„Ty idiote. Ty, tys... Vem si ji zpět! Dělej! "Jen zavrtí hlavou.
„Tak, tak ti ji dám zpět já. Jak! Jak to mám udělat?" roztřeseně dýchám.
„Nemůžeš být takto slaboučký. "
Vypadá vystrašený. Nechtěl jsem aby byl vystrašený. „K-když.. když budu slabý... b-budu závislý na tobě.. n-nic jiného nechci.. jen. jen být tvůj..." pokusím se o úsměv. Natáhnu k němu ruku. „J-jen tvůj.. m-nazlíček, m-milenec, h-hračka.. v-všechno." Pomalu ochabuji. „Prosím.. n-nemůžu jít.. takto na lov.. " chvěji se. Bolí mě všechno. Bolí mě kůže. Bolí mě hýbat se.