Hned co ukázal tu hlavu tak se mi zorničky zúžili. Anna jak byla klidná tak teď konečně k nám vzhlédla.. a pozvracela se. Je toho na ní hodně. Zeen taky nebyl daleko od toho. Naznačil jsem mu, že má odnést Annu ven, do jiného pokoje, že tu stejně nikdo není.
Zůstali jsme v pokoji jen dva. On se hihňal a já jsem pomalu k němu šel.
Bolelo mě jej takto vidět, nevěděl jsem co dělat. Byl tak.. tak jiný. Viděl jsem jak ten úsměv byl křečovitý, ale stejně jej nedokázal oddělat.
„Máš krásnou sestřičku." řeknu a pohladím jej. Vzal jsem tu hlavu a dal jí zpět do truhly. On se na mě jen nechápavě díval s tím, že se mi určitě nelíbí.
Přešel jsem k němu a zase jej objal. „co mám dělat pro to aby jsi nebyl tak.. tak zlomený. N-nickeli." pohladil jsem jej po tváři. „Miluji tě.. bolí mě tě takto vidět." ano. řekl jsem to. Moc romantické to nebylo, ale chci aby to věděl.
Oči se mi rozšíří, co to řekl?
„Nebuď hloupý, " třesu se.
„Ty mě nemůžeš milovat." Zářivě se usměju.
„Jsi teď jen zmatený a smutný."Zakroutí hlavou.
„A já jsem v pořádku, jen, jen se mi chce spinkat." Sesunu se k zemi a zahledím se do stropu.
„Nemůžeš mě milovat. Ti co opětovali mé city zemřeli a proto mě musíš nenávidět."
Viděl jsem v těch očích záblesk. Záblesk toho, že bych jej mohl dostat aspoň trochu zpět. Ale jeho rty říkali něco jiného. Mírně jsem zesmutněl.
Hned jsem si klekl k němu a dal mu ruce na tváře. Rozhodl jsem se mu to všechno říct. Třeba by se mohl aspoň.. aspoň trochu probrat.
„Nejsem zmatený, moc dobře si uvědomuji co se ti dělo. A už jsem ti to i říkal. Myslím to smrtelně vážně. Žiji jen pro tebe. Vše co tady na mě vidíš patří tobě. I má láska. Miluji tě a proto tě nechávám abys mi dělal ty věci a při tom se mi to líbí. Né jak když to udělali oni posledně. Tak prosím. Prosím. Věř mi.." zasekl jsem se. Donutil jsem jej ať se mi podívá do očí. „Nickeli.. náš slib." řeknu a pohladím jej. „Náš slib zněl, že ty budeš jediný kdo mě může zabít. Nikdo jiný mě nezabije. Nenechám ho. Patřím jen tobě. Ty rozhoduješ o mém životě. A já tě nikdy nebudu nenávidět. Na to tě až moc miluji."
Přivřel jsem oči.
„Slib. Náš slib... Doširoka jsem otevřel oči. Co ti dělali? "vyjekl jsem, i když odpověď jsem znal. Pokusil jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a udělalo špatně.
„Nedovolím, aby ti už ublížili. Ani to tobě ani Zeenovi. Zabiju je." Zahleděl jsem se na něj.
„Taky tě... " Zamrkal jsem. Nejde to říct. Takové jednoduché slovo a já.
„M-miluju." vydechnu. A snažím se nevnímat bolest. Po chvíli na něj promluvím, ale nepodívám se na něj.
„Mám, mám v sobě věc a moc, moc to bolí."
Zdál se mi.. lepší. V rámci možností. Nesmál se. Konečně se nesmál. Jen normálně mluvil. Nechtěl jsem mu ale říkat o tom co mi dělali, takže jsem o tom pomlčel a jen.. jsem čekal až domluví. „Ještě uvidíme" zašeptám. Nevím, jestli by chtěl povraždit celé své vojsko. No uvidíme jak jej přivítají. Asi budeme muset někam jinam než tam.
Něco chtěl říct a když to dořekl tak se mi rozzářili oči. Řekl to. Byl jsem rád. Ano. Miluje mě .
Jen lehce na něj zatlačím a on se na mě svalí. Takto jsem měl lepší přístup k jeho zadečku. Pomalu a jemně jsem do něj vnikl prsty a začal pomalu vytahovat tu věc. „Hlavně zůstaň uvolněný." mluvím z vlastní zkušenosti. Soudě toho jak se ale třásl tak to muselo být špatné.
Když jsem to vytáhl tak jsem to také zjistil. Věc podobná tomu vajíčku co mi tam jednou dal. Jenže tohle mělo ostny a všechny ostré věci.
Jsem rád, že jej Zeen zabil. Doufám, že Annu uklidnil.
„už.. už je to v pohodě.. už tam nic není." vydechnu a začnu mu olizovat dlaně. „Promiň, že jsi musel tolik trpět." zašeptám.
„Nic strašného to nebylo, " usměju se a políbím ho na rtíky.
„Jen, asi mám v těch ranách infekci." Znovu se trochu zasměju. Zívnu a schoulím se mu do náruče.
„Chci spinkat." Pošeptám a nasávám jeho vůni.
„Dobrou." Už cítím jen jeho paže, jak mě zvedají a propadnu se do klidné tmy a ticha.
Zase se usmál. Zase to muselo strašně moc bolet. Hladím jej ve vlasech, které byli také od krve, slepené k sobě. Chudák.. „Anna ti to všechno ošetří." oznámím tiše.
Poté jej nechám ať usne. Moc toho se muselo stát. Muselo jej to hodně bolet. Vzal jsem jej do náruče. „Dobrou, Nickeli." zvedl jsem se s ním a šel pomalu za těmi dvěma.
Vím, že to pro něj musí být příšerné, ale na chvíli se tady musíme schovat. Jen dokud se neprobudí. Za dveřmi jsme v pohodě. Všichni si myslí, že jsem na upíří straně.
I když nejsem.
Jsem na straně Nickela.
Na chodbě jsem se potkal s těma dvěma. Anna už jen zhluboka se snažila dýchat.
„Tak co?" zeptal se Zeen a já jsem jenom zesmutněl. „už se tolik nesměje." oznámím mu stručně a Anna se roztřese. „Potřebuji pomoct jej ošetřit, nevím co pusobí na lidi." řeknu jí a ona po chvíli kývne.
Nickela jsme umyli obvázali a ona také správně vše vydezinfikovala. Dal jsem jej do té největší postele co jsem tam našel a celou dobu jsem tam byl já nebo Zeen. Vždy jsem musel jít nakoupit já. Nenechal bych je tam jít.
Hladil jsem Nickela na tváři. Přemýšlel jsem jak jej zbavit té značky, té kterou tam musí mít navždy. Musí být nějaký způsob. Něco jak regenerace.
Ale jak?
Nechci aby se trápil
Probudím se spocený a rozklepaný. Mé tělo hoří a já se toho žáru chci zbavit. Tak moc to bolí. Zoufalostí zakřičím. Má hruď. Má hruď moc bolí. Je to jako bych měl v těle oheň. Zahledím se na značku. Je celá červená a napuchlá.
Otevřou se dveře a dovnitř někdo vtrhne. Nevěnuji tomu pozornost. Nejde. Oči se mi přivírají bolestí a vysílením. Chci, aby to skončilo.
Odskočil jsem si kvůli menším komplikacím s tím, co tady děláme a proč majitel tu záhadně není. Nějak jsem to ukecal s tím, že se u toho upíra přimluvím u nového krále o bude
Když závěru dveře cítím křik. Výběhu do ložnice a tam Nickel jak se třese.
Jednu i k jemu a začnu jej hladit a se ptát krásná slova.
Něco říká, já ale nerozumím. Moc to pálí. Začnu si drásat pokožku. Dostanu to ven. Dostanu ven ten oheň. Je mi takové horko a ta bolest je nesnesitelná. Bolí to. Moc to bolí. Někdo mi chytí ruce a já zoufalostí kňučím. Chci to ven. Nesnesu to.
„Prosím, prosím, pomoz mi." Zoufalostí se nalepím na onu osobu. Voní. Ta vůně je dokonalá. Cítím, jak mu něco pulzuje v těle. Teče a krásně voní. Chci to. Moc to chci.
Zhrozením se na něj dívám nebudu uvěřit očím. Tiskne se na mě a prosí ať mu pomůžu. Jediné co mě napadlo je věc, kdy on s tím určitě souhlasit nebude ale zase takto mi umře. Celý se drásá. Bolí mě to za něj. Tam moc mě to za něj bolí.
„promiň Nickeli. Jediná možnost klidně mě pak zbij." Zašeptám a kousnu se bolestně do ruky. Nechávám kapky krve mu padat do tváře. Ať prosím dobře reaguje s jeho krvi.
Přitáhnu si jeho ruku k ústům. Je to tak dobré. Olizuju tu ranku, ale potřebuju víc. Mnohem víc. Vyděšeně od něj odskočím a začnu se třást.
„Co je to se mnou! " vyjeknu a roztřeseně se opět nadechnu.
Sleduji své malé ranky, jak se pomaličku hojí.
„Co jsi to udělal!"
Úlevou jsem vydechl když ji začal olizovat. Když ji chtěl sát tak se zastavil ucukl. Třásl se. „Nickeli." zase u tiše. Pomalu se mu rány. Úplně všechny hojí. „možná to byl zbrklý čin. Ale dal jsem ti svou regeneraci." zašeptám a usměji se na něj.
Zaslouží si ji více než já. Nezaslouží si už trpět a dívat se na své tělo a pořád myslet na ty jizvy a hlavně nás to vypálené.
„Ty idiote, "chytím ho pod límcem.
„Nechci to! Vem si to zpět!" Třesu s ním.
„Vem si to kurva zpět! " Zase začínám vidět na to oko a má mysl se trochu pročistila díky zmenšení bolesti. Teď si můžu všimnout toho, jak vypadá.
„Vem si ji zpět, hlupáku."
Třásl se mnou. Nebyl jsem s schopen slova. Jen jsem se mírně usmíval a po tváři mi tekly slzy. Najednou mě všechno ještě více bolelo. Všechny rány jsem pořád cítil. Ale i tak jsem si nestěžoval.
Natáhl jsem k němu ruku a přitáhl si jej do polibku.
„Miluji tě a klidně bych pro tebe i umřel aby ti mohlo být líp." zašeptám bolestně.
Něco říká ale já už upadám do bezvědomí díky bolesti
Začnu panikařit. Proč to udělal, proč? Z úst se mi opět vydere bublavý smích. Z jeho kapsy vytáhnu nůž a říznu se do tepny. Musí mít hodně krve. Ani si neuvědomuju, co jsem udělal. Přiložím si zápěstí k jeho rtům a nechám kapalinu, aby mu tekla do krku.
Musí být v pořádku. Zrak se mi mírně zamlžuje a zase zaostřuje. Není mi dobře. Ani trošičku.
Najednou cítím jak mi úžasná kapalina proudí krkem. Lehce mě to probere ale když po chvíli zjistím co udělal. Tak jsem sebou cuknul. „Ty idiote. Stále můžeš umřít!" vyjedu na něj a je mi jedno, že potom za to dostanu. Jestli vůbec. Vzal jsem obvaz z poličky a začal jsem mu to i přes jeho protesty obvazovat. „proc jsi udělal takovou pitomost!? Co si myslíš, že by se stalo kdybych se probral později a zjistil bych že už nejsi naživu?! " vyjeknu s brekem a dám mu malou facku „sám máš málo krve. Tak toho nech!"
Chytím se za tvář a překvapeně se na něj zadívám. Nakonec se začnu hihňat.
„Kdyby ses probudil, byl bych mrtvý." Rozesměju se.
„Zemřu tak i tak. Jednou budu pryč." Zavalím ho na posteli a začnu ho jemně líbat. Jen ho líbám, nic jiného nepotřebuju. Jen jeho dokonalé sametové rty.
„Proč jsi takový blázen?" Pohladím ho po tváři a a nasaju jeho vůni.
„Můj blázen."
Zase se směje. Zase chce brečet a bolí ho to. Kdyby se nesmál tak by asi pořád brečel. Bolí to jak mluví ale pořád se snažím chápat že se nesnaží být takový. Že ho takto také uplacali.
„nemusíš zemřít." oznámím mu mezi polibky.
„blázen?" zopakuji a pak jej pohladím. „já jen nechci aby jsi umřel" zašeptam. A pak mu dám ruku před obličej. „pij. A neumřeš. Budeme navždy spolu." oznámím mu s menším úsměvem. Který zakrýval bolest.
Zmateně se na něj zadívám. „Cože chceš? " odtáhnu se. „Ty, ty mě chceš..." Příkývne a já se na něj jen dívám. Udělat to? Stát se tím, co nenávidím?Vezmu mu ruku do dlaní. „Navždy spolu, "ukápne mi slza a já začnu pomalu pít. Je dobrá. Moc dobrá. Tak krásně chutná a voní. Jako to nejsladší pitivo.
Věděl jsem, že je ti proti jeho pravidlům, že se stane něčím co slíbil, že zničí. Ale i tak chci abychom zůstali spolu. Nechci vidět jak stárne a umírá.
Poprvé vidím jak brečí. Nebo spíše jeho slzy. Mírně se usměji. „navždy." zopakuji a setřu mu, pro mě drahocennou, slzu.
Začal pít. Nebylo to zrovna příjemné. Ale aspoň, že mi dal něco málo tě krve. Aspoň troška mi tam zůstala a on ji nemohl tolik vypít.
Klížilo se mi před očima. „N-nickeli.. S-tačí." zašeptám bolestně.
Odtáhnu se a zmateně se dívám na svět okolo. Motá se mi hlava a je mi špatně. Spadnu mu do náruče a dívám se ven na oblohu. Jsou vidět hvězdy.
„Odpusť, vzal jsem si moc." Víc se na něj natisknu.
„Co teď ale budeš pít? " co když zemře žízní? Přitisknu mu opět svou krev k ústům. Musí se to vyzkoušet. Musí být hlavně v pořádku on. Nikdo jiný. Jen a pouze on.
Oba jsme vysílení. On z nové příchozí síly, kterou bude postupně nabývat a já z toho, že si vzal prostě moc.
Bolestně vzdychnu když mi padne do náruče. Ale nechávám jej tak. Chci jej pohladit, ale nemám na to sílu.
Co budu pít? To jsem nedomyslel. „m-muzu.. Zvíře.. Zkusit" zašeptám. I tahle možnost tady je.
I tak mi dá před pusu jeho zkrvavěnou ruku. Neodolám té vůní. Silnější než kry před tím.
Začal jsem pomalu pít. Dokázal jsem to upít. Jen to občasně lehce bolelo.
Vzal jsem si jen trochu a pak jsem se odtáhl. „sám máš málo." pokusím se o úsměv.
„kdybych náhodou omdlel. Budeš tady až se probudím, že?" zadívám se na něj.
Jeho odpověď ale už neslyším.
Omdlel a já se s ním zachumlal do peřiny. Bude v pořádku. Musí být v pořádku. Jemně mu líbám rameno. Všechno bude zase v pořádku, protože ho miluju. Ano, ano. Miluju. Usměju se a z očí mi tečou slzy, které dopadají na jeho krásnou tvář. Nenechal by mě tu. Nemohl by mě tu nechat. To by se nemohlo stát. „Miluju tě." Nechám ta slova vyznít do prázdna. Bolest projde mým tělem. Cítím se slabý. Mé srdce zpomaluje. Je to správně. Musíš zemřít, abys mohl znovu žít. Žít po jeho boku.