Cítil jsem jak se mi mlží před očima z bolesti co jsem zažíval. Udělal jsem toho moc špatného. Necítil jsem se pořád čistý. Pořád jsem myslel na to, že jsem udělal špatnou věc. Neměl jsem tolik hřešit. Vypustil jsem dva lidské jedince. Děti. Ti kteří měli pracovat.
Proč jsem to udělal?!
Vychrstl Jsem si na sebe další část
Zanedlouho jsem omdlel.
Moc jsem si toho nalil.
Ráno jsem se probral pro svítání. Záda mě pálila.
Cítil jsem odpuštění.
Smyl jsem si všechnu špínu vodou a také dopřál mému šel oddech.
Bez náznaku bolesti jsem se oblékl a ještě spravil účes. Nemohl jsem si jej rozplést. Něco mi zase zabraňovalo.
Vešel jsem do sálu za rodiči. Na zemi ležel vystrašený upír co spíše připomínal člověka. Něco říkal o tom co se dělo.
Zda se, že se něco chystá.
„Doneste obvaz! "
„Pomoc!"
Všude tolik hlasů.
„Prosím, veliteli... "
Moc hluku.
„Né, moje dítě!"
Moc pláče.
Moc mrtvol.
Chci utéct.
Nemůžu.
Chci plakat, nemůžu.
Chci se přestat smát.
Nemůžu.
Vyhráli jsme.
Ale za jakou cenu...
Přijdou další.
Další.
Bude jich víc.
Zase budou plakat.
Zase budou naříkat.
Zase mě budou proklínat.
Ale tak to je.
Jsem vrah.
A jsem ten, kdo musí nést ten úděl.
Úděl, za který se zabiju.
Chystali jsme se na bitvu. Mohou kdykoliv zaútočit. Co jsme se doslechly tak další křídlo padlo. Podle řady bylo na řadě to naše.
Nebo si nás nechají schválně na konec? To jsme nevěděli. Jen se chystal na obrovský boj.
Byl jsem ve svém pokoji. V bílém koženém oblečení, i s kápí, ozbrojen mečem se zlatou rukojetí. Vlasy pevně sepnuté v hlavě. Stále jsem v nich měl korálky. Nemohl jsem se toho zbavit. Prostě.
Něco mi říkalo ať to za každou cenu nesundám.
A prázdným výrazem jsem šel zkontrolovat stav a procházel se po paláci. Kde byl docela zmatek díky tomu co se všichni dozvěděli.
Nikdo to ale z občanů nádvoří nevěděli.
„Proč jste tak smutný? Vyhráli jsme. " Zeen byl šťastný. Teď byli všichni šťastní. Radovali se z vítězství.
„Ráno tu budou." Zbledl.
„Ale, pane! "
„Zabav alkohol. Bitva ještě neskončila. Ať připraví katapulty a všichni jdou spát."Sám si sednu na parapet. Je klidná noc. Až moc klidná. Ticho před bouří...
Otec zvolal, že zvědi našli místo, kde by se mohli potencionálně ukrývat. Také kde dnes zaútočíme. Také zdůraznil to, že budeme samozřejmě úspěšní, protože se už ví lehce o stříbře, kdy mají možnost nás zranit, ale my se jenom tak nedáme.
Před soumrakem jsme vyjeli. Potřebujeme moment překvapení a také v noci vidíme lépe jak lidé. Proto jsme měli i takovou výhodu. Musíme to skoncovat do rozednění.
Slepě jsem následoval svého otce i když jsem tušil špatnou věc. Nevěděl jsem proč. Ale bál jsem se té bitvy.
Ozval se poplašný zvon. Chytili se do první pasti.
Poplach a příprava byla rychlá. Brzy už byli všichni na svých místech.
Lučištníci, katapulty, roztavené stříbro. Byli jsme v malé pevnosti. Musíme vydržet do rána. Až vyjde slunce, půjdeme do boje na zemi. Teď ale by to byla sebevražda. První šípy byly vystřeleny. Ozvaly se výkřiky, stříbrné špice. Neprohrajeme. Tentokrát ne.
Byli připraveni. Věděli, že přijdeme. Přišli jsme sice o moment překvapení, ale bylo nás více. Jsme silnější a také tu máme speciální jednotku, která nám dělá cestu zevnitř. Vycvičeni jen proto aby zabíjeli a také aby byli jak neviditelní.
Z nějakého důvodu jsem měl ale pocit, že je brzo objeví. Je to sebevražda vletět takto mezi lidi. Ale otec rozkázal. Všichni poslechly.
Síly byli vyrovnané, občasně jsme se dostali dál, ale dalo nám to hodně ztrát.
Ale odolávali hodně.
Síla stříbra.
Já měl ale jediný úkol.
A to zabít velitele. Nikdo mi v tom nezabrání.
Ozval se výkřik. Jednomu z upírů se podařilo dostat se na hradby a zakousl se do krku jedné ženě. Oba padli mrtví k zemi. Ta žena patřila mezi stříbrné, její krev byla naprosto jedovatá. Stříbro z její krve nikdy nezmizelo.
Vše jsem to sledoval. Pořád se nevzdávali. Stále se přibližovali. Vzal jsem si šíp a luk. Jedna rána, zraň velitele a jednotka se rozprchne. Zamířil jsem střelu na nejdál stojící osobu. Stačil jediný šíp a s výkřikem se zřítil k zemi. Trefil jsem jej do břicha. Byl si sebou tak jist, že si ani nevzal brnění. Sleduji jak se k postavě na zemi rozeběhla další postava. Další šíp, další rána. Rána, která nevystřelila. Nemohla. Nemohl jsem mu ublížit. Né takto. Takto ne.
Najednou kolem nás proletěl šíp a zarazil mému svatému otci do břicha. Rychle jsem běžel k němu. Díval se na mě slábnoucíma očima a jediné co řekl. „Zabij ho." Jen jsem kývnul.
Nebylo mu pomoci. Jedovatý stříbrný šíp. Z nějakého důvodu jsem věděl jak to bolí. Ale nedokázal jsem si vysvětlit proč to tak moc vím.
Sedl jsem na koně. I když jsem byl jasným terčem tak jsem se dokázal vyhýbat. Dostal jsem se do prvních řad, kde jsem kosil jednoho nepřátele za druhým.
Spatřil jsem toho. Toho, na kterém musím vykonat poslední rozsudek.
Dostanu se k němu za každou cenu.
Seskočil jsem z hradeb. Musím ho odlákat. Musím ho dostat od svých lidí. Vyskočil jsem na koně a rozjel se pryč. Následoval mě. Sálala z něj nenávist a vztek. Nic jiného z něj cítit nebylo.
Dojeli jsme na volné prostranství. Jakási louka. Připravil jsem se k boji a čekal. Též seskočil z koně. Stáli jsme tam a nehýbali se.
Díval jsem se na něj. Nehybně jsem stál vedle koně a propaloval jej pohledem. Člověk, který jediný dokázal zmrzačit celou mou rodinu. Surově je zabil jakoby na nich nezáleželo.
A na ostatních co tady umírají nezáleží? Ozvalo se svědomí.
Ignoroval jsem to. Musím plnit přání otce, už tak. Zhřešil jsem. Hodně jsem zhřešil. Nemohl jsem jenom tak odmítnout to co mi řekl.
Byl jsem první kdo k němu šel. Po zemi se táhla špička zarkvavěného meče a já se mu díval do očí masky.
„Dnes večer zemřeš." oznámím mu.
„Pokud tě bude snadné zabít tak lehko jako tvého velitele, tak o tom pochybuji." Rozeběhl se proti mně a já jeho útok vykryl. Sám jsem zaútočil a on uhl. Dnes ho zabiju. Zabiju ho a budu mít klid.
Naše zbraně řinčely. Tancovali jsme smrtelný tanec. Podařilo se mi ho několikrát říznout, ale i tak to nebyly dostatečně silné rány. Já byl zatím nezraněn. Zatím.
Dál se bojovalo a já už pociťoval únavu. Tak strašnou únavu. Vyrazil proti mě. Přímý nekrytý útok. Chyba. První chyba, která se mu stane osudnou. Možná si myslel, že mě překvapí. Marně. Útok jsem odrazil a přímo mířenou ranou jsem vyrazil k jeho krku.
Nedokázal jsem to. Odklonil jsem ránu a jeho meč mi probodl břicho. Z úst mi vytekl pramínek krve a já se sesunul na kolena. Řemínek masky se uvolnil a ona tak spadla na zem. Zahleděl jsem se na něj a usmál se. V dálce jsem slyšel vítězné troubení. Sever patří lidem.
„Nedodržel jsem slib, "zašeptám a další pramínek krve se mi sveze ze rtu.
„Slíbil jsem ti, že tě vezmu sebou." Sesunul jsem se k zemi.
„Odpusť, tesáčku. Jsem strašný lhář. "
Bojovali jsme ze všech sil. Ustával to. Dostával jsem rány, které jsem v tuhle chvíli necítil. Vše bude bolet až pak. Teď jsem měl jediný úkol a jako správný syn jsem byl donucen jej splnit.
Pomalu jsem vyhrával. Zdálo se že mě už zasáhne tak, že mě zabije, ale nedokázal to.
Konečně jsem ho bodnul. Řádně a tak aby mohl klidně vykrvácet. Chci jej vidět trpět, stejně jako on nechal trpět mé sourozence a zabil otce.
Díval jsem se na něj s opovržením.
Ovanula mě vůně jeho krve.
Nickel.
Neznám to jméno.
Slyšel jsem menší zahrčení řetízku. Spadla maska.
Znám ho. To je ten co mi řekl, že si vzpomenu.
Chtěl jsem mu dát další ránu. Ale usmíval se. Mluvil na mě a já se nedokázal hnout.
Proč jsem nedokázal nic udělat a jen jsem se díval do té tváře co mi byla tak povědomá.
A při tom mi nic neříkala.
Z provokace jsem si vzal meč a olízl krev. „Nechápu o čem to mlu-" sekl jsem se.
Kapky mnou projeli jako jed.
A nebylo to kvůli stříbře které tam měl.
Najednou se můj pohled změnil. Všechno.
Tak moc mě bolela hlava.
Z očí mi začli téct slzy. Pomalu jsem si uvědomoval co se děje. Na co jsem si první vzpomněl byl on. Jen pomalu se mi to všechno vracelo. Né nárazově, ale i tak jsem věděl to nejpodstatnější.
„Nickeli.. o-o-" vyjekl jsem. Bodná rána mi byla zasažena do ramene a poté i do břicha. Sepnuté vlasy se uvolnili a ukázali zapletené korále.
Než jsem omdlel tak jsem se mu omluvně díval do tváře.
Cítil jsem něčí náruč.
„Zeene, "hlesnu a on mi začne obvazovat ránu.
„Klid. Vyhráli jsme, pane."
„Dantalion... "
„Kdo?"
„On, pomoz mu a pokud se mu zkřiví jen vlas... "
„Ale, pane!"
„To je rozkaz. " Zrak se mi zatemňoval. Poslední, co jsem viděl byla jeho tvář. Plakal. Tentokrát si ho vezmu s sebou.
Probral jsem se v temné místnosti. Nebylo tu ani okno. Zdálo se to jako cela. Snažil jsem se pohnout ale jakýkoliv pohyb mi způsoboval bolest. Stříbrné provazy. Hlava mi třeštila.
Pomalu jsem vzpomínal na vše. Vše tak bolelo. Třásl jsem se. Všechno se mi to vracelo. Ta bolest.
Chtělo se mi zvracet ze mě samého.
A stále to byli jen útržky.
Ale i tak byli velmi cenné. Hlavně o něm.
Opřel jsem se více o polštář a snažil se to urovnat.
Pamatoval jsem si jeho pravé jméno.
To jak se na mě díval jako na jeho sestru. To jak mě nádherně česal.
Ale také na to jak mě surově zbil jako velitel.
Jak mi zničil celou rodinu.
Ale, já.. chtěl jsem to?
Chtěl jsem se zachránit.
Netušil jsem, že se stane tohle.
Očista.
Jak mi to rodiče mohli udělat?
Takto.. vymývat mozek.
Třásl jsem se, brečel, potřeboval jsem to nějak filtrovat.
Najednou mě ale z myšlenek vyrušil zvuk kovových dveří.
Oslava probíhala v plném proudu. Mé břicho bylo obvázané a zafačované. Nezasáhl orgány, kdyby ano, zemřel bych. Vydal jsem se za ním do kopky. Zamkli ho tam. Budou ho chtít zabít, ale to jim nedovolím. Nikdy jim to nedovolím. Otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Dveře zamknu zevnitř. Přistoupím k němu a sundám mu pouta. Lehnu si vedle něj. Jeho vůně mi chyběla.
Rychle jsem zavřel oči a dělal jsem, že jsem stále neprobral. Nemůžu riskovat, že je to někdo kdo mě chce zabít.
Ani nevím kde jsem. Co tu dělám. Matně si pamatuji co se stalo. Jen vím, že jsem si uvědomil, že jsem udělal špatnou věc.
Doufám, že žije. Že je v pořádku, že jsem vážně neudělal takovou pitomost. Tak moc jsem doufal, že jsem nezasáhl nic důležitého.
Zamknul a slyšel jsem ladné kroky.
Nehýbal jsem se krom toho třasu. Ten jsem zastavit nemohl.
Odvazoval mě. Nechápal jsem to. Ale pořád jsem se nehýbal.
Až si ke mě lehl tak jsem pochopil kdo to je.
Tu vůni nikdy nezapomenu.
Malinko jsem otevřel oči. Měl zavřené oči a byl otočen na mě.
Pomalu jsem se pohl a poté jsem jej uvěznil ve své náruči.
„J-jsem zpět." zašeptám s třesem.
Otevřu oči a kývnu. Chvíli takto ležíme a já to nakonec nevydržím.
„Nenávidíš mě? "
Přitisknu se na něj.
„Zabil jsem ti rodinu. Zbil tě. Zneužil. Zranil a opustil."
Políbím ho na rty.
„Já tě nedokážu nenávidět. Je to hrozný pocit mít rád upíra, možná ho i milovat. " Zahihňám se a zatahám se za vlasy. Nekontrolovaně se směju. Mé břicho tím strašně moc trpí.
Jsme oba potichu. Oba jen nasáváme vůni toho druhého. Uklidňuje se mi tělo. Celý začínám být klidný i když má mysl byla hektická. Vzpomínal jsem na vše, tím myslím i to co mi udělali když jsem byl malý.
Tak bolestivá očista.
Trvala týden
Jen abych zapomněl.
Abych je viděl jako bohy.
Zeptá se mě a já se na něj jen dívám. Promýšlím odpověď.
Políbí mě na rty. Mluví dál. Hihňá se, směje se.
Vážně občas vypadá jako šílenec.
Chytnu mu ruce aby si nemohl tahat vlasy, smích zastavím dlouhým polibkem, který ještě prohloubím.
Když se odtáhnu tak se mu zadívám do očí.
„I přes to, že jsi to udělal, tak jsi toho neudělal tolik co mí.. rodiče." spíše rodič. Matku mi zabili.
Před mýma očima.
Začnu jej hladit ve vlasech. „Nedokážu nenávidět. Né když vím to co vím." lehce jsem se uchechtl. „Když mě znova vymazali, stejně jsem i přes všechno zachránil dvě děti. Nemohl jsem zapomenout na tvá slova. Na tvé jméno." šeptal jsem a díval se mu do očí.
„Jak jsem i před tím říkal. Nedokážu už bez tebe být." už jen kvůli krvi.
„Jsem na tobě závislý, Nickeli."
„Pamatuješ si mé jméno, " přivřu oči.
„Chci, abys ho křičel. Křič mé jméno slastí." Olíznu mu krk a rukou mu začnu mnout rozkrok.
„Teď to bude těžké." Vklouznu mu pod košili a mnu mu bradavku.
„Budou se tě bát a chtít tě zabít." Políbím ho na rty.
„To jim nedovolím. I kdybych se s tebou měl ukrýt. Stejně. Nyní si lidé sever pohlídají. A sever je nekonečný."
„Bylo to jediné slovo, které jsem si dokázal zapamatovat i přes očistu." oznámím mu tiše.Bylo to teď tak jiné. Sám jsem se mu chtěl vybízet. Chtěl jsem mu udělat radost, být špinavý pro něj.Toužil jsem po tom.Nechápu proč. Byl jsem psychycky vyčerpaný z toho jak se na mě sesypala celá minulost.Tiše vzdychám, když mi mne rozkrok. Už vím po čem mé tělo toužilo. Tak moc jsem to chtěl. Ale nevěděl jsem co to je. A teď jsem to zjistil.Mluvil na mě důležité věci ale při tom mě vzrušoval. Nešlo tolik dávat pozor. Ale i přes to jsem se snažil poslouchat. Nemohl jsem ale odpovídat, jediné co jsem dělal tak bylo vzdychání a kousaní se do rtu abych nebyl tolik nahlas.Je zvláštní, že právě se bavím s velitelem, který mi zabil rodinu, zničil vše, a i přes to. Necítím takovou zášť. Objal jsem jej kolem krku. Hlavu si dal k jeho uchu. Nechci aby mě takto viděl. „P-prosím... Nicke-le... p-potrestej m-mě.. já.. já hřešil jsem... z-zašpiň mě." vydechnu mu celý vzrušený do ucha a sám jej začnu líbat na krku.Démon mě pohltil. Budu vždy špinavý.Už na začátku jsem byl. Jediný kdo mě dokáže ale zbavit pocitu. Aspoň na chvíli, tak je on.